Cesta učí pokoře

perex

Projít během dvou a půl let 21 států, překonat 16 tisíc kilometrů a najít si v životě odstup vyžaduje velkou dávku vytrvalosti. Ta rozhodně nechybí novodobému poutníkovi Petru Hirschovi, kterého jsem se vyptávala na jeho pěší cestu do Jeruzaléma přes Španělsko.

Kredity

T: Natálie Šírová, F: archiv Petra Hirsche

Text 1

Popudem vyrazit na cestu mu byl pocit životního vyhoření. Během svého putování ale Petr Hirsch našel kýžený vnitřní klid. Měl možnost na vlastní oči vidět život v různých koutech Evropy i dál na východ. Jak sám říká, v Česku se často pitváme ve svých žabomyších sporech a uniká nám, co všechno se děje kolem nás. 

Galerie 1

Text 2

S promítáním z cest objíždíte republiku, měl jste i turné po Slovensku. Jaké poselství chcete lidem předat?
Každý si z toho promítání odnese něco jiného. Někoho uchvátí vytrvalost, někoho nalezení víry, někdo v tom vidí krásnou dovolenou, někdo vidí svobodu. Celkově chci ukazovat tu lepší stránku světa. Dříve jsem žil v tom, co se na nás valí z médií. Negativismus v lidech vyvolává strach, manipuluje je. Má autentická zkušenost z cesty je taková, že 90 procent zážitků je pozitivních. Moje poselství lidem tedy je, že svět není zlý a lidi nejsou špatní. Hodně mě oslovila i duchovní stránka cesty, takže i o ni se chci podělit.

V čem vás oslovila právě pěší cesta?
Uchvátila mě myšlenka poutnictví, vlastně jakékoli dlouhodobé chůze. Mám pocit, že chodit zapomínáme, máme sedavá zaměstnání, všude jezdíme dopravními prostředky. Jako ptáci umí létat a ryby plavat, tak pro člověka je přirozená chůze. Ve chvíli, kdy mu tohle odepřou a posadí ho před počítač, tak jeho duše trpí.

Mění se nějak váš pohled na tu dlouhou cestu, když ji teď prostřednictvím projekcí prožíváte znova a znova?
Prvních pár projekcí bylo hodně intenzivních. Dva a půl roku života, 16 tisíc kilometrů v nohách, lidi, co jsem na cestě potkal… To jde těžko přetavit do kondenzované podoby. Ze začátku jsem po projekci míval pocit, jako bych tu cestu znovu ušel.

“Mám pocit, že zapomínáme chodit.”

 

Jak stará je tradice poutě do Santiaga?
Historie putování do Santiaga de Compostela sahá na počátek 9. století, kdy zde byly objeveny ostatky sv. Jakuba Většího. Poutě ale nezná jenom křesťanství, všechna náboženství mají tradici poutí silně zakořeněnou, hinduisté a buddhisté obchází kolem hory Kailás v Tibetu, muslimové chodí do Mekky (byť povětšinou letecky).

Víra má v dnešní společnosti jiné postavení než v minulosti. Co může podle vás dát pouť současnému člověku?
Poznání, rozšíření obzorů. Člověk si na cestě sáhne k něčemu opravdovému. Začne rozlišovat, co je v tom skutečném světě důležité. Je pak vděčný i za takovou hloupost jako, že může udělat jen jeden další krok. I dojít k vodě, kterou každý u nás považuje za samozřejmost, je důvod k vděčnosti. Cesta nás učí pokoře.

Popudem k tomu vydat se na cestu vám byly problémy v osobním životě. Našel jste na ně na cestě jiný náhled?
Našel jsem odstup.

Předěl / Citace 2


“Utvářet si domněnky na základě toho, co se dozvíme z médií, se mi zdá ošemetné.”

audio 1

Poutnictví – záminka pro cestování ve středověku

Text 3

Jaká byla setkání s ostatními poutníky?
Po cestě jsem zažil desítky setkání, hodně se povídá, lidé si vypráví navzájem o svých bolístkách, o svých radostech… Člověk nikdy neví, kdy se dotkne něčeho citlivého a proběhne jím vlna emocí. V Lucernu jsem si šáhnul na nějaké ukryté věci z minulosti, které mě bolely, a o nichž jsem ani nevěděl.

Požádat o pomoc může být pro západního člověka vedeného k nezávislosti těžké. Měl jste s tím problém?
Ano, z počátku to pro mě byl velký problém. Například v Kutné Hoře jsem stál před farností přes 40 minut a nebyl jsem schopen zazvonit a poprosit o pomoc. Nakonec se dveře otevřeli sami. Postupně jsem se na cestě otrkal a jít někde požádat a poprosit se pro mě stávalo menší a menší obtíží.

Co byl pro vás na cestě nejvíc strašidelný zážitek?
Když se v Turecku jeden Turek spletl a myslel si, že jsem na chlapečky, a začal mi olizovat ucho, to bylo silné kafe… Další taková vesele neveselá příhoda z Turecka byla, když na mě v horách rodina, u které jsem spal, zavolala policii. Šel jsem dost opuštěným územím, a když jsem konečně narazil na domek, požádal jsem o přespání. Souhlasili, ale ta rodina se mě nejspíš bála. Mysleli asi, že jsem terorista, a vyzvedla si mě tam policie. Uprostřed noci mě přepadlo policejní komando se samopaly a převezli mě do města na stanici. Tam se pochopitelně vše vyjasnilo, ale nebyl to nejveselejší moment.

A co byl pro vás naopak nejvíce inspirativní zážitek?
Inspirativní? Asi všechna ostatní setkání. Každé jednotlivé setkání, když vám někdo nezištně podá pomocnou ruku, když zastaví v autě a poradí vám cestu, nabídne vám, že vás vezme k sobě domů… Inspirativní bylo vidět vůli a odhodlání lidí, kteří i přes nepřízeň osudu jdou za svým cílem. Potkal jsem korpulentní dámu, která i přes bolesti a vyčerpání šla svých deset až patnáct kilometrů denně. Nebyla na tom zdravotně dobře. Na cestě do Jeruzaléma jsem se dozvěděl, že kus přede mnou je mladý Němec na vozíčku. Vydal se sám z Německa do Jeruzaléma bez jakékoli podpory. Jakmile se člověk ponoří do energie cesty, začne tyhle věci vnímat. Viděl jsem pokoru, vůli jít životní cestou dál a dál.

Jak jste se vyrovnával se samotou? Pro mě osobně by to byla největší překážka.
Naučil jsem se nechytat těchhle pocitů, nepodléhat jim. Člověku občas není dobře, je zkroušený, ale většinou pomohlo se vyspat. Ráno člověk vstane svěží a jde zase dál.

Byla by podle vás takováto cesta bezpečná i pro ženu?
Cesta na západ na Santiago ano. Potkal jsem tam několik samotných žen. I má bývalá přítelkyně šla sama z Lausanne ze Švýcarska do Santiaga. Neslyšel jsem od nikoho žádnou negativní zkušenost. Od Říma směrem na východ už je to ale jiná. Jedna Nizozemka chtěla jít z Říma do Jeruzaléma a po třech dnech to vzdala. V Itálii cesta vede často i po silnicích a Italové zastavovali a ptali se, za kolik by šla do auta… Necítila se bezpečně a v další cestě nepokračovala.

Prošel jste Švýcarskem i Albánií, větší ekonomickou propast mezi dvěma zeměmi na evropském kontinentě snad nenajdeme. Co vám přišlo jako nejmarkantnější rozdíl?
Ve Švýcarsku je cítit úzká vazba člověka s místem a s přírodou, chovají k ní citlivě, udržují rovnováhu. Rodiny tam žijí po celé generace na jednom místě, na malých farmách dojí svých třicet krav už po staletí. Při svém hospodaření hledí do budoucna, udržují tradici a snaží se zachovat prostředí pro své děti. Kdežto například v Albánii, ale i v dalších státech, vazba na přírodu není takřka žádná. Žijí tady a teď. Jsou zvyklí si brát, co nepotřebují, to odhodí a vůbec nepřemýšlí nad důsledky. Panuje tam ignorance. Jsou to dvě naprosto odlišné životní filozofie. Albánie na mě působila dojmem, že tradice jsou tam rozbité, vše bylo neukotvené. Je to tím, čím tato země v historii prošla, komunismem, občanskou válkou…  

infobox

Narodil se v roce 1979 ve Dvoře Králové nad Labem ve východních Čechách. Pracoval v Praze jako počítačový odborník na informační systémy. Po dovolené na Krétě, při níž prošel ostrov ze západu na východ, zaklíčila v jeho hlavě myšlenka delšího putování. Rok nato, v červnu 2010, se vydal na svou pouť. V současné době se Petr Hirsch věnuje cestovatelským promítáním a plánuje další pěší cestu tentokrát na sever, v rámci dlouhodobého projektu by chtěl po etapách projít celý svět. Více na www.pout.eu

Dva a půl roku na cestě, 16 000 kilometrů v nohách, 21 zemí a čtvery prošlapané boty, to je v číslech pouť Petra Hirsche. Ze svého rodného města Dvora Králové nad Labem se v červnu 2010 vydal na pouť do Santiaga de Compostela. Cestou prošel Rakousko, Švýcarsko, Francii a Španělsko a na Štědrý den téhož roku stanul ve svém vysněném cíli. Přesto už delší část cesty tušil, že to nebude konečná. Pokračoval proto na jih Portugalskem, přes ostrov Madeira, pak opět Španělskem, přes Andoru, jižní Francií a Monakem do italského Janova, kde cestu na čas přerušil.

Po čtyřech měsících strávených u přátel ve Švýcarsku se vydal dál, tentokrát už nešel sám. Společně s přítelkyní Florine došel do dalšího poutního centra, do Říma. Z Itálie jejich cesta vedla z přístavu Bari trajektem do Albánie, kde se s Florine rozloučili, a dál pokračoval Petr Hirsch sám přes Makedonii, Řecko a trajektem do Turecka. Odtud se přeplavil přes Kypr až do Izraele, kde se sešel s Florine. Společně cestu završili v Nazaretu a Jeruzalémě.

Pouť Evropou byl pro Petra Hirsche pouze začátek, postupně by chtěl obejít celý svět. Plánuje projít jednotlivými státy světa a spojovat jednotlivá hlavní města. Postupovat by chtěl po směru rotace země, tedy na východ.

Jeho letošní pouť povede přes Benelux směrem na sever do Norska, v dalších letech by pak chtěl odtud pokračovat na jih a přes Polsko dál směrem na východ přes Ukrajinu do Ruska. V plánu má navštívit poutní místa nejen křesťanská, ale i dalších náboženství. Na konci své cesty kolem světa by rád znovu propojil Santiago, Řím a Jeruzalém. První pouť šel pouze sám pro sebe, ale nový projekt je věnován lidem.

Myšlenkou pouti je jít blíže k lidem a překonávat domnělé bariéry a předsudky, že to či ono není možné. Svou poutí by chtěl propagovat různé neziskové organizace, za Českou republiku je to pro letošek Domov sv. Josefa v Žirči (www.domovsvatehojosefa.cz), projekt Cesta za snem (www.cestazasnem.cz) a též poutnímu místu Skoky (www.skoky.cz).

„Zvu vás i lidi z celého světa, aby putovali se mnou. Společně můžeme naši planetu zemi spoutat neviditelným vláknem lidskosti, pohostinnosti, jednoty a lásky,“ vzkazuje Petr Hirsch. Na svou pouť vyrazí 1. června z rodného Dvora Králové nad Labem.

audio 2

Petrovo nejoblíbenější poutní místo

text 4

Poslední část vaší cesty vedla muslimským Tureckem a židovským Izraelem. Vnímal jste v těchto zemích odlišný přístup lidí k poutníkům?
Cítil jsem rozdíl v přístupu k poutníkům a v pohostinnosti lidí. Na celé cestě jsem měl s sebou vařič a večer jsem si vařil teplé jídlo. Od Turecka jsem ho nevytáhl, téměř každý den mě tam zvali na jídlo. Pro ně je pohostit pocestného zákon. A podobně je to v Izraeli.

Pocítil jste tam v něčem jinou kulturu, jinou mentalitu lidí?
V Turecku jsem se ve vesnicích ve vnitrozemí setkal s tradičním způsobem života, lidé si za domem pěstují rajčata, okopávají zahrádky. Za 14 dní jsem tam nepotkal jedinou ženu, venkovní prostory jsou doménou mužů. V čajovnách sedí samí muži, většinou tam i obsluhují muži.V celku ale člověk zjistí, že lidem všude jde o to mít své živobytí, střechu nad hlavou…

Vaše cesta vedla i zeměmi, které trápí etnické a další problémy. Máte po své zkušenosti pocit, že tamní lidé prožívají situaci jinak, než my se dozvídáme z médií?
Byl jsem několik let pryč, takže nevím, jak jsou určité věci v médiích prezentovány. Nevím, jak moc lidé u nás ví o turecké genocidě nebo o jejich chování ke kurdské menšině. Utvářet si nějaké domněnky na základě toho, co se dozvíme z médií, se mi ovšem zdá ošemetné. Když jsem vyrážel na cestu, nezajímal jsem se moc o geopolitickém uspořádání. Cesta pro mě byla učením se na vlastní oči. Přijde mi, že se o světové dění v Česku moc nezajímáme. Spíš se tu pitváme v našich žabomyších válkách a trochu nám uniká, co se děje kolem nás.

Jak byste definoval dobrodružství?
Pro každého je to individuální prožitek. Pro někoho je dobrodružství jenom jít nakoupit, pro někoho vylézt na Mount Everest, pro někoho obejít svět, obeplout svět a tak dále. Pro mě je to spojené s prožitkem, který vyvolává nějaké emoce.

Jakou další cestu plánujete?
Rozhodl jsem se, že bych rád pěšky po etapách obešel celý svět. Myšlenkou je udělat spojnici mezi státy, národy, mezi lidmi, prostě pospojovat celý svět chůzí. Letos chci začít cestou z Čech na sever, přes Benelux do norského Trondheimu.

Co vás motivuje k podniknutí další cesty?
V putování nalézám svoji seberealizaci, motivuje mě touha lidi kolem nějak ovlivnit. Někdo se na základě mého příběhu odhodlá vyrazit na cestu, rodiče mají menší strach o své děti, které chtějí cestovat. Vidí, že je to bezpečné. Motivuje mě také můj vnitřní pocit, který mi cesta přináší. Chůze je svým způsobem meditace, člověk se dostává do určitého změněného stavu vědomí, cítí vnitřní klid… Vše začíná prvním krokem.

video

text 5

„Fakt nikdy nepopojel kousek autem?
Jednou ho někdo nabral a vzal ho k sobě domů na noc někde ve Francii, a on se pak ráno vrátil zpátky na místo, kde ho nabral, aby to fakt šel poctivě pěšky. Takže tak, letěl jen letadlem na Madeiru a pak trajektama.“

Facebook

TOC

aventuro_footer