Děti a Himálaj?
Funguje to

perex

„Single“ cestování je jednoduché, člověk odpovídá jenom sám za sebe, zná své limity a ví, co si může dovolit. Aby si výpravu za exotikou užili i ti nejmladší členové rodiny, je třeba pojmout cestu trochu jinak. O zkušenosti se podělí Martin Mykiska, který se do severoindického Ladaku vypravil na pět měsíců i se svou rodinou.

Kredity

T: Natálie Šírová F: archiv Martina Mykisky, Stanislav Mitáč

Text 1

Dobrodruh Martin Mykiska jezdí po světě už více než dvacet let, jeho specialitou je Asie a Jižní Amerika. Kromě památek, přírodních krás a divočiny ho velmi zajímá všední život. Vydal osm cestopisných knih, které čtenáře zavedou třeba do Afghánistánu nebo ho vezmou na tenký led řeky Zanskar v Ladaku.

audio 1

Text 2

V Ladaku jste byl také v létě a strávil jste tam pět měsíců se svojí rodinou. Jaká to byla zkušenost?
Po všech stránkách dobrá, i když jsme před odjezdem jako rodiče měli obavy. Klukům bylo v té době tři a půl a pět let. Necestovali jsme se syny z místa na místo, bydleli jsme v jedné staré ladacké vesnici, která leží asi ve výšce 3700 metrů nad mořem, kde jsme jim vybudovali zázemí. Děti ukázaly, že jsou flexibilní ve všech směrech, a na Himaláj se bez problémů adaptovaly.

 

Jak jste v Ladaku trávili čas?
Ve vesnici jsem dobrovolně učil angličtinu. Když byl čas, podnikali jsme výlety po okolí, někdy i na víc dní. Vypravili jsme se také na aklimatizační výlet na horu měřící 4000 metrů, což byla pro děti první čtyřtisícovka. Později jsme se dostali i mnohem výše, nejvíc to bylo 5600 metrů nad mořem.

 

Nakolik jste museli svůj způsob cestování přizpůsobit svým ratolestem?
Aplikovali jsme zásadu „v horách chůze podle nejslabšího“. Já jsem nesl stan a veškeré vybavení pro sebe i rodinu. Manželka nesla část jídla a mladšího synka v nosičce, a tím pádem jsme byli tak vytížení, že jsme šli tak akorát tempem našeho pětiletého synka. Brali jsme to jako společný zážitek, nešlo nám o výkony.

 

Jak na to vaši synové vzpomínají?
No to byste se měla zeptat hlavně jich… Už je to nějaká doba, starší syn Vojta to tam hodně vnímal, vždycky byl takový rozumbrada a snažil se všecko pochopit a poznat. Mladší to zná spíš zpětně z fotek a videí, které jsme si ukazovali později. Občas se nám stávalo, že nám mladší syn řekl o nějakém zážitku, co jsme ani netušili, že tam s nějakým ladackým dítětem prožil.

 

Kde jinde jste byl i s dětmi?
Takhle daleko jsme se od té doby společně už nedostali, ale byli jsme párkrát v Rumunsku, což je moje oblíbená země.

Galerie 1

Text 3

Kam byste své potomky s sebou nevzal?
Nevzal bych je do Afghánistánu, kde jsem dvakrát byl. Pokud ale nehrozí nějaký ozbrojený konflikt, neměl bych problém vzít je kamkoli. Nebyl jsem ale třeba v Africe, o které se říká, že je dost nebezpečná, to bych si dobře rozmyslel.

 

A které z těch exotičtějších zemí vám pro cestování s dětmi přijdou příznivé? Pochopitelně většina Evropy je bezpečná…
Asie je také dost bezpečná, je i levnější než třeba Jižní Amerika. V Jižní Americe se ale zase mluví španělsky, což ovládám, takže tam jsem víc jako doma a mohl bych to dětem lépe zprostředkovat.

 

A jak je na tom Jižní Amerika s bezpečností?
Za denního světla je většina míst bezpečných. Například Peruánci se snaží turistiku hodně podporovat a vytvořit pro ni podmínky. Bolívie byla dřív nesmírně bezpečnou zemí, trochu se to zhoršilo. Jsou tam sociální nepokoje, část obyvatelstva je více naštvaná na „gringos“, na bělochy. Venezuela je daleko horší, to je úplně jiný příběh. Naopak Argentina je na tom s bezpečností velice dobře. Tam bych si dal pozor jedině na velká města, předměstí Buenos Aires a podobně. Kriminalita obecně přichází ve vlnách, asi to vždycky odráží, jak která země momentálně prosperuje.

Předěl / Citace


„Když se o vás starají lidé, co nic nemají, a dělí se s vámi o to poslední, je to velice silný zážitek.”

Text 4

Cestování bez dětí: „Rád se vracím na svá oblíbená místa.“

 

Okradli vás někdy?
Ano, okradli mě párkrát ve Venezuele. Když jsem tam byl v roce 2007, tak mě obrali kapsáři. Sebrali mi samé hlouposti, ale divil jsem se, jak snadné je o něco přijít. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem se takhle hloupě nechal napálit.

 

Máte projetou hlavně Asii a Jižní Ameriku. Neláká vás například Austrálie nebo Afrika?
Nepotřebuji země střídat, abych na konci života mohl říct, že jsem za celý život projel všechny země světa. Pokud se naskytne příležitost, rád se podívám i někam jinam, ale rád se také vracím na místa, kde už jsem byl. Pokaždé poznávám nové věci a to místo dostává novou dimenzi.

 

Na která konkrétní místa se rád vracíte?
Líbí se mi například Patagonie v Argentině a Bolívie, to je taková malá klidná zemička a je svá, nejvíc vzdoruje civilizaci. Ale všude se dá najít něco zajímavého, nemám vyhraněné preference. Třeba cesta po Afghánistánu byla také naprosto výjimečná zkušenost.

 

O Afghánistánu jste napsal knížku Prach a růže. Čím vás ta země zaujala?
Viděl jsem lidi, kteří po desetiletích občanské války nemají nic, a přesto vás pohostí. Součástí jejich kultury je povinnost postarat se o hosta, je to pro ně věc cti. A když se o vás starají lidé, co nic nemají, a dělí se s vámi o to poslední, je to velice silný zážitek.

 

Afghánistán u nás má pověst nebezpečné země, měl jste taky ten dojem? Měl jste tam o sebe někdy strach?
Přímé ohrožení jsem tam nikdy necítil, ale byl jsem tomu blízko. Třeba když jsme projížděli oblastí, kterou ovládali kmenoví vůdci, a auto před námi přepadli a někoho tam zastřelili. Večer jsme viděli, jak vedle čajovny leží zahalená mrtvola, kterou pak někam převezli pohřbít. Snažil jsem se ale nebezpečným situacím vyhýbat, nejsem bezhlavý dobrodruh.

 

Poprvé jste byl v Afghánistánu v roce 1999. Vnímal jste v zemi nějakou změnu, když jste se tam o tři roky později vrátil už po změně režimu?
Byl to úplně jiný Afghánistán. Pod nadvládou diktatury Tálibánu tam panoval naprostý pořádek. V zemi, kde se za krádeže sekají ruce, se moc nekrade. Lidé se báli mluvit s cizinci, byla z nich cítit nedůvěra, panovala tam ponurá atmosféra. Po pádu Tálibánu zažívala země obrovské nadšení, lidé byli optimističtí a nesmírně otevření. Ne všichni ale byli rádi, že tam jsou Američani. Rád bych se tam vrátil a zjistil, jestli si Afghánci udrželi svůj životní optimismus.

 

Předěl / Citace 2


“V zemi, kde se za krádeže sekají ruce, se moc nekrade.”

Text 5

Na kontě máte už osm cestopisných knih. Ta poslední zavedla čtenáře na cestu „Po zamrzlé řece do nitra Himaláje“. Jaké dojmy ve vás cesta v divokém kaňonu řeky Zanskar vyvolala?
Měl jsem tam hluboké pocity sepětí s prostředím, které na mě působilo velmi zvláštně. Týden jsme viděli jenom skály, led, vodu a nebe vysoko nad námi. Na horách má člověk každý den, každou hodinu, jiné výhledy, scenérie se mění. Tohle prostředí bylo svým způsobem monotónní, ale člověk si začal všímat různých nuancí. Pozorovali jsme třeba, jak se proměňuje led. V jednom místě byla v ledu zřejmě vrstva vzduchu a bylo to přemrzlé, takže když jsme přes to šli, tak to dělalo rámus, jako bychom se brodili roztříštěným porcelánem.

 

Za dobrodružstvím za hranice jste vyrážel ještě před rokem 89. Co říkáte cestovatelskému boomu, který po revoluci začal?
Myslím si, že je dobře, že lidi cestují. Na druhou stranu mám pocit, že si kdejaký student koupí levnou letenku, jede někam na týden a myslí si, že poznal svět. Já patřím spíš mezi cestovatele, kteří jezdí poznat do hloubky kulturu a sžít se s místními lidmi. Ale každý máme svůj styl, nechci nikomu nic vnucovat.

 

Civilizace se pomalu vkrádá i do těch nejzapadlejších koutů planety. Je pro vás stále těžší najít autentická místa?
Místa, která jsou atraktivní pro náš západní styl turistiky, i když nás v poslední době hojně doplňují Číňané a Japonci, praskají ve švech. Profláknuté trasy Lonely Planet jsou hodně navštěvované a rušné, často tam jsou kvůli regulaci i přísnější pravidla, a tím se změnila i jejich atmosféra. Ale pak jsou místa, o kterých světové průvodce nepíšou, a tam si život jde tak nějak pořád po svém. Nejsou zajímavá nějakou přírodní zajímavostí nebo folklorní slavností, pro mě jsou zajímavá obyčejným způsobem života, kvůli kterému jsem začal jezdit za hranice a poznávat.

 

Loni jste navštívil Nepál a Írán. Kam se vydáte za poznáním letos?
V červnu se chystám na dva týdny na Kubu, kde jsem ještě nebyl. Jsem rád, že ještě zažiji tu zemi za režimu Raúla Castra, protože po jeho odchodu nastane pro Kubu úplně nová kapitola. V létě se chystám do Peru jako průvodce, a pak ještě strávím týden sám v Bolívii.

 

Vaší první delší cestou byl přechod rumunských pohoří Capatiny a Retezat. Jak na to po tolika cestovatelských zkušenostech zpětně vzpomínáte?
Rumunsko je moje srdcová záležitost. Vždycky se po těch různých cestám sám sebe ptám, jestli mě Rumunsko ještě bude bavit. A vždycky se vrátím nadšený, nikdy mě nezklamalo. V rámci Evropy Rumunsko považuji za výjimečně svobodomyslnou zemi, lidé jsou tam nesmírně otevření. Najdeme tam na evropské poměry neskutečnou divočinu – kromě Norska tam jsou oblasti s nejnižší hustotou zalidnění v Evropě.

 

Když se vrátím zpět k tématu dětí, přejete si, aby i vaši synové cestovali?
Myslím, že rodič předává dětem nejvíce podprahově svým vlastním vzorem. Čímž netvrdím, že všechno, co dělám já, by měli dělat i oni. Naopak jim chci dát plnou svobodu. Oni mají svůj svět, vědí, že se spolu ještě někam dostaneme, že něco podnikneme, ale není to pro ně priorita. My jsme v 90. letech chtěli někam odjet a poznat celý svět. Dnes jsou lidé všeobecně zavaleni fotkami a materiály z různých zemí a už to pro ně nemá zřejmě takovou cenu.

 

 

Old school video z filmové kamery (pouze obraz)

audio 2

infobox

Martin Mykiska je český cestovatel, fotograf a dobrodruh. Už více než 25 let jezdí po světě, sbírá zážitky a poznává život obyčejných lidí i v těch nejodlehlejších koutech naší planety. Křížem krážem procestoval Jižní Ameriku, rok strávil na Antarktidě a v Asii se nebál projet ani ty země, kterým se většina lidí vyhýbá. Napsal zatím osm cestopisných knih a desítky reportáží, pořádá také promítání v různých městech po republice. Více o něm najdete na jeho stránkách: www.mykiska.czaventuro_deti-a-himalaje_13

„Dobrodružství může být bezhlavé, když někdo do něčeho jde bez přípravy, bez rozmyslu. Když to přežije, tak je to dobré, ale taky přežít nemusí. Já mám rád dobrodružství, které je spojené s pobytem v přírodě a s uměním být soběstačný. Pro mě je dobrodružství vlastními silami přejít hory nebo jít po zamrzlé řece do Zanskaru. Takové uvážlivé dobrodružství.“

Po zamrzlé řece do nitra Himaláje
Byl jsem rok v Antarktidě: daleko od civilizace mezi tučňáky a tuleni
Pět měsíců v Himaláji aneb Ladak očima české rodiny
Jižní Amerikou přes stolové hory do Bolívie
Jižní Amerikou přes Patagonii k Orinoku
Dvacet tisíc mil dlouhý podzim
Afghánistán, prach a růže
Pěšky, stopem, lodí Jižní Amerikou

aventuro_deti-a-himalaje_12

Facebook

TOC

aventuro_footer