Hardcore cestovatelka
z Íránu

perex

Nebojí se vyrazit sama na sedm měsíců do západní Afriky. V restauracích platí tolik, kolik uzná. Navštívila 116 zemí světa světa a za devět let byla doma několik týdnů. Jak říká Banafsheh Kashan: „Někdo má jednu postel. Já jich mám stovky.“

Kredity

T: Standa Mitáč F: archiv Banafsheh Kashan

Text 1

Banéš jsem potkal loni v Kyrgyzstánu a hned z prvních vět jsem poznal, že to není běžná cestovatelka. Po několika dnech jsme se náhodou potkali znovu, to mi udělila lekci ze smlouvání: Němka před námi právě domluvila odvoz za 1500 somů. Banéš byla na nádraží nekompromisní a taxikářům se vysmála do očí. Sedli jsme si chvíli vedle nich: „V životě máš buďto peníze nebo čas. My máme čas,“ zkušeně vyčkávala. Po půl hodině se k nám připlazil řidič s kalkulačkou. Na displeji svítilo číslo: 600. “Jedete?”

 

V KAŽDÉ ZEMI MĚSÍC

 

Času má Banéš dost. Jedno z jejích hlavních cestovatelských pravidel je, že v každé navštívené zemi zůstává přibližně měsíc. Za pár let ji bude šedesát, a přesto pořád vyhledává nejlevnější hostely a denně smlouvá o každý som, rupii nebo dirham. Smlouvání bere jako výzvu, co kdo vydrží. Ostatní cestovatelé ji přezdívají „Iranian hard core lady“ – většinou vydrží víc ona než obchodníci.

 

Když jsem s Banéš chtěl udělat rozhovor, vypustil jsem email někam do světa. Buďto ji zastihnu v Londýně, kde má trvalé bydliště, nebo někde na cestě… Přišla mi odpověď ve stylu: „Nemám moc času psát maily, jsem v Praze.“ Hned po pár minutách přišel další mail: „Oh gush, I forgot you are from czeck!“ Do třetice nejlepší náhoda. Další večer už jsme seděli v Holešovicích na čaji.

Galerie 1

Text 2

Vzpomínáš si na moment, kdy sis řekla, že navštívíš všechny státy na zemi?
Přišlo to postupně, myslím, že po prvním roce cestování, před devíti lety. Tehdy jsem se rozhodla, že v tom budu pokračovat. Začala jsem si i počítat, kolik států jsem navštívila a kolik mi jich ještě zbývá.

 

Kolik jich máš dnes?
Teď zrovna 116. Na některých místech jsem byla několikrát, třeba v Dubaji, Praze nebo ve Španělsku. Snažím se v každé navštívené zemi strávit alespoň měsíc, abych trochu poznala místní lidi a pochopila jejich problémy.

 

Takže jsi většinu z těch devíti let strávila na cestě… Kolik času jsi strávila doma v Londýně?
V některých letech jsem tam nebyla vůbec. (smích) Ale většinou se tam vracím po devíti měsících. Nesnáším zimu a chladné počasí. Nemůžu to vystát. Takže když se v nějaké zemi ochladí nad můj limit, vracím se do Londýna, odkud jsou levné letenky do celého světa. Mimochodem, tady v Praze je teď taky hnusná zima.

 

Kolik dní jsi doma vydržela vkuse nejvíc?
Dva týdny. Nemám Londýn ráda, je pro mě moc hektický. (směje se) Většinou tam zůstávám dva dny nebo tak podobně…

 

KDE NA TO BERE?

 

Jak si na cestování vyděláváš?
Mám dva domy v Londýně a dva v Íránu, peníze získávám z pronájmů. Teď zrovna mám problémy s nájemníky v Londýně, za pár týdnů mě s nimi čeká soud. Peněz z toho není mnoho, ale stačí to na provozování levného cestování.

 

Vím, že pořád cestuješ na vlastní pěst stylem „low cost“ a obdivuju to. Myslíš si, že je to běžné pro lidi ve tvém věku?
Je to tak, jak říkáš, většina lidí v mém věku vyžaduje na cestách víc luxusu a pohodlí někde na pláži. Na delších cestách si stěžují, že jim chybí jejich načechraná postel. Já jim na to: „Vidíš, pokud máš jen jednu postel, v tom případě já mám stovky postelí.“ (smích)

 

Jaká místa sis oblíbila nejvíc?
Mám takový seznam TOP 5 zemí, můžu se o něj podělit. Hodnotím země hlavně podle místních lidí, které jsem tam potkala. Takže: Argentina, Nový Zéland, Kuba, Šrí LankaRumunsko. Mám ráda země, kde jsou lidi přátelští, čestní a pohostinní. Země z TOP 5 mají navíc i krásnou krajinu.

 

Většinou cestuješ sama. Není to nuda, která je občas nebezpečná?
Jo, občas se trochu nudím a připadám si osamělá, obzvlášť v zemích, kde nejsou žádné hostely. Byla jsem sedm měsíců v Africe a připadala jsem si hodně osamělá. To samé v Pákistánu, Bangladéši, Afghánistánu… Nikdo tam nemluví anglicky a nejsou tam hostely, kde bych potkala ostatní cestovatele. To je asi jediná negativní věc na sólo cestování.

Předěl / Citace 2


“Naštěstí mám britský cestovní pas a ne íránský, jinak by mě asi zabili.”

Text 3

Bála ses někdy? Třeba v Africe?
No, bohužel nejsem typ člověka, který by se něčeho bál. A to je dost špatná vlastnost, často se sama vystavuji riziku.

 

V Kyrgyzstánu jsi mi vyprávěla, jak ses jednou připletla k nějaké pouliční vraždě v Iráku.
Stalo se to v oblasti Alamut. V ulici, kde jsem bydlela, došlo k nějaké ozbrojené loupeži. Policisti to nejdříve brali jako teroristický útok. Byla jsem tam tou dobou jediná cizinka, tak si mysleli, že jsem součástí toho případu. Připomínalo to scénu z filmu, zatkli mě na hotelovém pokoji a musela jsem jít k soudu.

 

Tam ses taky nebála?
U soudu už to bylo nepříjemné, musela jsem si dávat velký pozor, abych neřekla něco špatně. Byla jsem úplně ztuhlá a nemohla jsem moc mluvit. Doufala jsem, že pokud mě chtějí zabít, udělají to jen jednou kulkou skrz moji hlavu. Nechtěla jsem projít žádným mučením. Nakonec to dopadlo dobře. Soudce řekl, že s nimi nemám nic společného.

 

“AFRIČANI SI MYSLELI, ŽE JSEM PŘIJELA KVŮLI SEXU.”

 

To byl nejhorší zážitek?
Jo, to byl jeden z nejhorších. Další nepříjemná věc byla v Palestině, kde jsem se ocitla v nějakém pouličním nepokoji. Dostala jsem zásah slzným plynem a pak nás zatkla izraelská policie. Nic příjemného, naštěstí mám britský cestovní pas a ne íránský, jinak by mě asi zabili… Hodně špatné to bylo i v Africe, kde mě neustále obtěžovali muži. Mysleli si, že jsem tam přijela vyhledávat sex. Předsudky měli kvůli tomu, že tam jezdí hodně Francouzek, které si v západní Africe vybírají dvacetileté kluky za nové manžely.

 

Ve západní Africe jsi strávila sedm měsíců. Jaké to bylo?
Byl to jeden z nejhorších zážitků v mém životě. Je to smutné, dřív jsem se aktivně účastnila různých hnutí pro práva Afričanů a podobně. Po těch zážitcích jsem změnila názor. Podotýkám ale, že to je můj pohled. Hodně lidí, co mluví francouzsky, to vidělo jinak. Ale pro mě jako sólo cestovatelku to byla noční můra, vážně nejtěžší cesta, co jsem zažila. Nedoporučuju žádné samostatné cestovatelce, aby se vydávala do západní Afriky. Pokud tam pojedete jako pár, je to mnohem jednodušší.

 

Proč jsi neodjela domů dřív?
Nejsem člověk, co vzdává věci. Jsem bojovník, chci vidět věci, tak jak jsou. Nechci tam jezdit jen na pár týdnů a pak říkat, jak tomu rozumím. Někdo by možná řekl, že sedm měsíců bylo málo, ale já si myslím, že to bylo akorát.

 

Co si myslíš o lidech, kteří byli v pětadvaceti letech ve všech zemích světa?
Beru to jako vtip. Potkala jsem jednoho takového, jeli jsme spolu do Bulharska, pobyl v Sofii tři hodiny a pak jel zpátky do Chorvatska. Cestoval dva týdny a navštívil 11 zemí. Já nesbírám země do tabulky, já je chci vidět, cítit, pochopit kulturu a lidi. Číst a psát o tom. Přinejmenším vědomě prožít a procítit, že jsem tam byla. Většinou jsem v každé zemi měsíc a stejně občas cítím, že někde je to málo.

 

Například?
Ráda bych se podívala do jiných částí Iráku, kam mě zatím nepustili. A znovu do Jižní Ameriky

TOP a WORST 5

svet_animace

TOP 5

Argentina
Nový Zéland
Kuba
Srí Lanka
Rumunsko

WORST 5

Izrael
Senegal
Mauritánie
Bangladéš
Uzbekistán

text 4

Jak využíváš své zkušenosti z cestování při běžném životě? Hloupá otázka, když běžný život už vlastně ani neznáš…
Myslím, že cestování obecně ti rozšiřuje obzory a vize. Můžeš z toho čerpat v běžném životě, ať už cestuješ nebo ne. Třeba nevěřím politikům, protože vím, že věci jsou mnohem složitější. Byla jsem politická aktivistka a mám nějaké vysoké školy, sociologie, feminismus a tak dále… Nicméně po tom, co jsem začala cestovat, se pro mě otevřela úplně jiná univerzita.

 

Udělal jsem si seznam tvých top 5. Pojďme zkusit „the worst 5“.
To bude těžké, ale dobře. Izrael – kvůli mé národnosti, přestože podle práva jsem Britka. Jenže Izraelci si přečetli, že jsem se narodila v Íránu, tak mi dělali problémy. Byla jsem ve vazbě na letišti po dobu 24 hodin. Čelila jsem mnoha osobním otázkám. Pak byl dost hrozný Senegal, těžké cestovat bylo v Mauritánii a špatné zážitky jsem měla také v Bangladéši. Musím ale říct, že třeba Senegal je na pohled krásná země, podle mě nejhezčí z západní Afriky. Jenže, všichni tam z tebe rvou jen peníze. Pokud ležíš v bolestech u silnice, nikdo tě nezvedne. Peníze ze mě tahali všemi způsoby, například: „Zaplať stovku za jízdenku. Tak, a teď dalších osmdesát za batoh! Nechceš? Nejedeš.“ Častokrát mě vykopli z autobusu, protože jsem nechtěla zaplatit přemrštěné ceny. Do toho zkorumpovaná policie… Neuvěřitelné, tak nelidské! Za kilometrové svezení si řekli dvacet dolarů. Odmítla jsem, tak mě tam nechali uprostřed noci…

 

Ještě nám zbývá jeden stát…
Uzbekistán. Opět krásná země, ale lidi tam cílí na peníze od turistů. Je to policejní stát, místo každého přenocování musíš mít zapsané na úředním papíře. Pořád sledují, kde spíš, kam chodíš…

 

Co plánuješ dál?
Další cesta bude do Jižní Korey, na Tchaj-wan, pak Indonésie a Filipíny. Už jsem téměř „dokončila“ čtvrtý kontinent. V Asii mi ještě 13 států zbývá. Hotovou mám Evropu, Jižní Ameriku, Austrálii a Oceáníí.

Citace 2

“V Praze je jídlo stejně drahé jako v Londýně, kde mají lidi minimálně dvakrát větší příjmy. ”

Text 5

PRAHA PO 18 LETECH – ZA POKROK SE PLATÍ

 

V Praze jsi byla naposledy před 18 lety. Jak vnímáš její změnu?
Hodně, dřív to tu bylo jako v dnešním Bělorusku – málokdo mluvil anglicky, lidi byli uzavření a často jsem se ztrácela v MHD. Teď už je v Praze spoustu anglických cedulí a velké množství lidí mluví anglicky. Byla jsem překvapená. V nějakých ohledech je to fajn, ale nemám to ráda. Celé se to tu „westernizuje“ a já jsem proti západním Evropanům.

 

Co nemáš ráda na západní kultuře?
Všechno se točí jenom kolem peněz, nemám ráda kapitalismus. Taky cena živobytí je přehnaně velká. A právě tu vysokou hladinu cen vám sem přivážejí západní turisti. Přitom platy v Čechách stagnují a místní lidi mají problémy všechno zaplatit. Vždycky si říkám: „Jak tady ti místní dokážou přežít?“ Obdivuju vás. Když tu jdu v Praze do Tesca nebo do Billy a koupím si kuře a ovoce, je to stejně drahé jako v Londýně, kde mají lidi minimálně dvakrát větší příjmy. Lilek je tu strašně drahý, taky rajčata! Jediná věc, kterou tu máte levnější, je cibule. (smích)

 

Rozhovor proběhl v Praze (jaro 2014).

infobox

Banafsheh Kashan se narodila v Teheránu (Írán) a je jí 56 let. Má íránské a britské občanství. V současné době navštívila přes 116 zemí světa. Její dcera pracuje v Dubaji.

Banes Iran 04 06

V Íránu

banes navic

V Evropě

audio 2

Autor

Standa Mitáč

Editor

Vystudoval obor Tisk a foto na UK, teď je na Mediálních studiích. Pracoval pro ČT a a Mf DNES. Nyní dělá web eMontana.cz.
Závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na písku. Neléčí se.

Facebook

TOC

aventuro_footer