Na perském sněhu

perex

Írán je zemí, do které mnoho turistů nepřijíždí. V podvědomí většiny je i díky sdělovacím prostředkům vedena pouze jako “konfliktní muslimská země”. Vydáte-li se sem ale, zjistíte, že lidé jsou tu milí a velmi pohostinní. Lidé, kteří žijí stejně jako my, mají stejné problémy i radosti a dokáží se bavit třeba i lyžováním na horách.

Kredity

T a F: Michal MAYKL Brůžek, deník Iva Čerychová

Text 1

Írán – země (ne)známá

 

Když jsem Íránem projížděl poprvé před třinácti lety při putování do Indie, znal jsem ho pouze z televizních zpravodajství o válce mezi Íránem a Irákem. Plánoval jsem tehdy rychlý přesun pro mne neznámou a v očích mnoha Evropanů nebezpečnou a nehostinnou krajinou. Posléze jsem byl ale natolik unesen krásou zdejší přírody, architektury a pohostinností lidí, že jsem si tranzitní víza na místě dvakrát prodlužil. Do Íránu jsem pak odjel ještě několikrát a pokaždé objevil nová a fascinující místa.

V posledních letech se sice Írán postupně otevírá světu, nicméně současný vývoj v zemi naznačuje, že pro nás ještě dlouho zůstane zahalen závojem tajemna. Navzdory reformačním pokusům stojí stále v čele konzervativní prezident, jehož protizápadní postoje a podpora jaderného programu znovu prohloubily propast mezi jeho zemí a okolním světem. Málokdo tak tuší, že jsou tu kromě pouští i nádherné hory, jimž vévodí Damavánd s výškou 5671 m n. m. Je nejenom nejvyšší horou pohoří Alborz (někdy též nazývaného Elborz), ale i celého Blízkého Východu. Íránci jsou nadšení lyžaři a mnoho jich propadlo i jízdě na snowboardu. A není čemu se divit, v zimě zde panují ideální lyžařské podmínky. Zdejší sjezdovky připomínají scenérií a nadmořskou výškou ty alpské, ceny vleků však zůstávají asijské. A tak jsem přesvědčil partičku kamarádů, vzali jsme prkna a lyže a vyrazili si zajezdit do Íránu. Lyžařská sezóna je v podstatě stejná jako u nás, takže jsme pro výpravu zvolili začátek jara. To je na horách ještě dostatek sněhu, na severu už není taková zima a při cestování po jihu se zase vyhnete těm největším vedrům.

Galerie 1

box 1

Cesta a víza

Dříve byl vcelku problém získat sem potřebná víza a ambasáda udělovala pouze tranzitní na dobu tří až sedmi dnů, dnes už se dá vcelku lehce obstarat vízum měsíční. Oficiálně lze tedy zažádat až o tříměsíční vízum, ale jestli vám ho opravdu dají, záleží pouze na náladě a rozmarech příslušných úředníků. Musíte k tomu každopádně vyplnit několikastránkové formuláře, přiložit fotografie (dnes již není vyžadováno na ženách přikládat fotografie se zahalenými vlasy, jak tomu bylo dříve) a samozřejmě zaplatit příslušný poplatek. Žádat je ale třeba minimálně čtrnáct dní předem a v pase nesmí být žádné vízum nebo razítko dokládající váš předešlý pobyt v Izraeli.

mapa

Text 2

Zápisky z cest

 

Cestovat do Íránu se dá samozřejmě buď letecky, nebo pro ty, co mají dost času a málo peněz, přichází v úvahu cesta po zemi. Z tureckého Istanbulu totiž jezdí přímé autobusy až do Teheránu. Cesta sice trvá okolo 40 hodin, ale zato je neskutečně laciná díky levné íránské ropě a navíc si můžete udělat příjemnou zastávku v Istanbulu. Jednosměrný lístek nás přišel asi na 30 USD. My jsme zvolili tuto možnost a dali si ještě naposled před cestou pivo u Modré mešity. Na cestu se s námi vydala i zástupkyně něžného pohlaví Iva, jež si vedla deník:

„Autobus je tak nějak z boku nabouraný. Má jenom jedno přední světlo, ale místní tvrdí že to stačí. Kluci si mě stále dobírají, že na hranicích nasadím šátek a mám po srandě. O výměně mé osoby za velbloudy poslouchám už od doby, co jsem se pro cestu rozhodla. Počet velbloudů se jen liší v závislosti na tom, jestli ode mě kluci něco potřebují, nebo jestli je provokuji. Když po cestě hrajeme prší nebo pexeso, jsou místní jak u vytržení. V Íránu se totiž nesmí hrát hazardní hry. Jinak se s námi dělí o své dobroty a my rádi ochutnáváme. Při čekání na hranicích už ale neodolali a zabalili si mě do šátku. Jakmile mi ho uvázali, jako by roztáli. Jsou samý úsměv a posunky, jak mi to sluší. Já se ale vidím! Maykl mi vysekl poklonu v jeho stylu, že vypadám jak babička. Mám to na hlavě chvilku a už mě to deptá. A to mě čeká ještě celý měsíc!“

Teherán sám o sobě není zrovna nijak krásné město. Zvedá se od jihu k severu, takže v jižních čtvrtích, které sousedí s pouštními oblastmi, je tepleji, více prachu a smogu a méně zeleně. Logicky proto na severu žijí bohaté vrstvy ve svých vilách a mramorem obložených činžovních domech. Na to se nabalují lepší a modernější restaurace, obchody a hotely. Jih naproti tomu patří chudině, provoz je hustší, hluk a nepořádek větší, domy menší a nuznější. Smog ve městě může snadno dosáhnout zdraví škodlivých hodnot, a to hlavně v létě. Ještě horší následky má však šílený provoz na ulicích, který v nás zanechal možná ten nejsilnější zážitek z tohoto města. Přejít rušnou ulici je adrenalinový zážitek a sportovní výkon. Na semaforech je někde horní a dolní světlo zelené, jinde se červená střídá se zelenou a někde dokonce fungují, jak mají, což íránské řidiče překvapuje a mate nejvíce. Jeden z místních nám to osvětlil tak, že na zelenou jezdí zelená auta, na žlutou žlutá a na červenou všichni. Přestože Teheránci, podobně jako obyvatelé všech velkých měst, jsou uspěchanější a méně přátelští než jejich krajané z venkova, bezpečnost je tu vysoká a kriminalita velmi nízká.

Galerie 2

box 2

Teherán

Nejdříve se jdeme podívat na Golestánský palác, který byl sídlem dynastií Qajarovců a Pahlaví. Je krásně vyzdobený a okolo se nachází stinný park. Pak to bereme do Národního muzea klenotů. Po důkladné prohlídce a zanechání všech věcí včetně foťáků v úschovně, můžeme obdivovat nastřádané bohatství perských šáhů. 85 % vystavovaných kamenů tvoří jen diamanty, smaragdy a rubíny. Mezi exponáty je třeba Paví trůn z roku 1798 s 26 733 drahokamy, Darya-ye Nur (Moře světla) – největší neopracovaný diamant na světě o váze 182 karátů, anebo Zeměkoule vyrobená z 51 366 drahokamů vážící 34 kg. Zajímavou ukázkou moderní íránské architektury je bezesporu také památník Ázádí na západní straně města. Roku 1971 ho nechal vystavět Mohammad Rezá Šáh u příležitosti 2500 let Perské říše, kterou ustanovil roku 529 před naším letopočtem Kýros Veliký. Vyhlídka z něj je ale již několik let uzavřená.

Text 3

V Teheránu

 

Ubytováváme se v levném hotýlku v jižní části města a vyrážíme na obhlídku.

„Cestou do hotelu si dáváme kebab s falafelem a potkáváme rodinku Kurdů. Manželé s šestiletou holčičkou nás hned zvou na projížďku po Teheránu ve svém malém autíčku. Jsou neuvěřitelně komunikativní, i když základy angličtiny ovládá pouze pán. Celkově bych řekla, že jsem z té jejich pohostinnosti totálně zaskočená. Nejsem zvyklá, aby cizího člověka zajímalo, jestli nemáme nějaký problém, něco nepotřebujeme, nebo se s námi prostě jen tak dal do řeči. Chovají se k nám opravdu velmi mile a na ulici se na nás většina lidí usmívá. To se třeba v pražském metru zrovna moc nevidí! Naproti tomu v  narvaném teheránském metru je první vagón soupravy vyčleněn pouze pro ženy. Pro Evropana je to nezvyk a někoho to možná i irituje, ale když to teď vidím v reálu, přijde mi to celkem v pohodě. Je to rozhodně příjemnější sedět si v klidu mezi ženskými, než se někde mačkat s tlupou nadrženců,“ zapisuje si Iva.

To, co nás v Íránu láká nejvíce, se nachází hned za posledními baráky severního Teheránu. Tyčí se tu totiž zasněžené pohoří Alborz. Vůbec nejbližší možností na lyžování jsou sjezdovky na vršku hory Tochal. Její vrchol se nachází v necelých čtyřech kilometrech a od města k němu vede 7.5 kilometru dlouhá lanovka Tochal telecabin. Lanovka má sedm zastávek a do té poslední nám to trvá asi 40 minut. Z Tochalu je krásný výhled na celý Teherán, ovšem jen za předpokladu že je jasno a město nezahaluje smogový opar. Tohle štěstí ale nemáme. Hora je v mracích, vlek na nejvyšší sjezdovku nejede a ty co jezdí, jsou spíš tak pro začátečníky a exhibování místní mládeže, než na pořádné ježdění. Musíme tedy vyrazit dál do hor…

box 4

Isfahán

Nejkrásnějším městem Íránu je bezesporu Isfahán. V šestnáctém století, za vlády Šáha Abbase I., tu vznikla taková architektonická a umělecká díla, jimž rovna nenajdete jinde v Íránu (a možná ani nikde jinde v islámském světě). Náměstí Imam s přilehlými stavbami a Velkým bazarem patří bez přehánění mezi pár nejkrásnějších míst na světě. Kdysi se na něm hrálo pólo, které šáh se svými dvořany sledoval z verandy paláce Ali Qapu. Dnes je na náměstí trávník, na kterém večer piknikují íránské rodiny, květinové záhony a fontány. Jižní stranu téměř celou zabírá fantastická mešita Imam, na severní je vchod do Velkého bazaru, na západní straně je již zmiňovaný palác Ali Qapu a naproti němu mešita Sheikh Lotfollah. Kolem dokola jsou desítky obchůdků v arkádách. Ať sem přijdeme v kteroukoli denní dobu, barvy staveb i celková atmosféra náměstí se liší a v noci je vše navíc krásně osvětleno. Nedaleko se nachází řeka Zayandeh. Přes ní vedou krásné historické mosty, v jejichž stínu mezi oblouky si vychutnáváme čaj a vodní dýmku za zpěvu teskných písní jednoho z hostů. Nezpívá pro peníze, ani není žádná turistická atrakce. Zpívá prostě jen tak, protože se mu chce.

Pikniky

Tím, že je oficiálně na veřejnosti skoro všechno zakázané, lidem tu zbývá jen to jídlo, čaj, vodní dýmky a s tím spojené pikniky. V těch jsou Íránci přeborníci! Piknikuje se vždy a všude. Na piknik se prodávají i speciální barevné stany, které, zejména o víkendech, zabírají každý kousek zatravněné plochy. Stany a rohože se táhnou podél všech potoků a říček, lemují silnice a piknikuje se i na zatravněných kruhových objezdech uprostřed křižovatek.

Galerie 4

Text 4

Na svahu

 

Necelou hodinu cesty autem od Teheránu leží středisko Shemshak, a tak si domlouváme taxíky a jedeme tam. Taxikáři sice na místě chtějí dvojnásobek předem dohodnuté ceny, ale ve smlouvání jsme tvrdí a je nás víc, takže si na nás nepřijdou. Na místě nastává trošku problém s ubytováním. V Shemshaku je zatím jenom jeden hotel, kde stojí noc v dablu 45 USD. Středisko se ale rozrůstá a mnoho dalších je již ve výstavbě. Po chvíli vyptávání a smlouvání přece jen nacházíme levný nocleh v jednom ještě nedodělaném, ale již funkčním apartmánu opodál. Ráno nás probouzí sluníčko nad zasněženými vrcholky hor, tak bereme prkna a lyže a jdeme na svah. Celodenní permanentka nás stála 85 000 riálů (asi 200 Kč). Iva s sebou nemá vlastní lyže ani boty, proto nejdřív míříme do jedné z půjčoven, kterých je podél silnice hned několik. Celkem kvalitní prkno nebo lyže s botami jsme vypůjčili za 100 000 riálů na den. Kopec je tu poměrně strmý a vede na něj několik sedačkových lanovek. Sjezdovky jsou hodně závislé na kvalitě sněhu. Zpočátku byl trochu mokřejší, takže odpoledne už to na svahu bylo samá boule, ale když pak napadnul čerstvý prašan, nemělo tu lyžování chybu a dávali jsme si i pěkný freeride. 

Oddělené fronty v Dizinu

 

Dalším střediskem, které navštěvujeme, je Darband Sar. Je jen asi 20 minut odtud a oproti Shemshaku je větší a upravenější. Jedou se tu akorát mezinárodní snowboardové závody, a tak se tu potkáváme se snowboarďákama z celého světa. Další den se autobusem s neuvěřitelně hlasitou muzikou a roztančeným řidičem vydáváme po silnici z Shemshaku dále na sever do největšího střediska této oblasti, Dizinu. Ačkoli sjezdovky i freeride jsou tu asi nejlepší, problémem jsou kabinkové lanovky, na které se musí vystát dlouhé fronty. Nám se za celý den podařilo sjet dolu pouze třikrát! Fronty jsou navíc striktně odděleny pro muže a ženy, v kabince se pak ale paradoxně zase setkáváme a jedeme společně. Permanentka nás stála 80 000 riálů. I s frontami je to prý už lepší. Každopádně když si chcete dobře zajezdit, platí tu jako všude pravidlo, vyhnout se svátkům a víkendům, kdy bývá narváno. Víkendem tu je ale pátek a sobota, což byl náš problém, neb jsme tu byli právě v pátek.

Střediska mívají upraveno vždy jen několik sjezdovek a zbytek obrovských zasněžených plání přímo vybízí k  freerideu. To je taky asi ten největší důvod proč jet lyžovat sem, a ne třeba do Krkonoš. Ten pocit, kdy se řítíte dolů bílou plání a prkno si pluje hlubokým sněhem, je prostě jedinečný! Nesmí se vám ale stát to co mě při poslední jízdě v Dizinu. V tom nekonečném bílu mi splynula asi metrová hrana sněhu. Pak se najednou vše zastavilo, místo bíla bylo černo a ozvalo se dvojí „křup“, „křup“. To první „křup“ bylo přední vázání, druhé „křup“ moje hlava na špičce prkna. Odnesl to naštěstí jen uštípnutý kousek zubu, takže jsem ani nemusel testovat kvalitu zdejší horské služby. Druhý den jsem si na prkno našrouboval vypůjčené vázání a vyrazil do té bílé pohádky znova.

box 3

Íránky

„Íránky mají chodit sice se zahalenými vlasy, tady v Teheránu se s tím ale některé rozhodně nemažou. Mají šátek už spíše jen symbolicky, aby se neřeklo. Vpředu vlasy různě vystrkují, načesávají, tupírují a tuží. Většina je také hodně zmalovaná tunami makeupu. Jsou hodně výrazné a některé opravdu i moc hezké, což kluci neustále po svém komentují. Ne, že bych měla nějaké iluze, ale občas je toho na mě až dost. Zvykám si, přece jen jsou v přesile, a tak se baví, jak jsou zvyklí mezi sebou…“ – z Ivina zápisníku

Galerie 3

Text 5

Jiný kraj…

 

Lyžování v Íránu má svoje jistá specifika. Za prvé tu ženy mají povinnost nosit šátek. Ten na horách samozřejmě nahradí čepice, ale mladé teheránské krásky tomuto obyčeji moc neholdují, takže když náhodou na sjezdovce upadnou a čepice se jim z hlavy sveze, rovnají si odhalené vlasy minimálně deset minut, aby si to bez pokrývky na veřejnosti náležitě užili. Pak tu taky vládne tvrdá prohibice, takže na nějaký grog nebo svařák u lanovky si musíme nechat zajít chuť. Naštěstí, jak už to na horách bývá, vyráží sem většinou jiná sorta lidí, než jinde běžně potkáte. A tak netrvá dlouho a i jinak zakázaný alkohol se tu objevuje. Brzy se seznamujeme s partičkou místních bohémů, kteří nás zvou na soukromou party do Teheránu. To, co tam vidíme a zažíváme, je vážně velkolepé! Víno, ženy, zpěv, až se člověku nechce věřit, že je opravdu v Íránu!

Lyžovat se dá také západně od Isfahánu v Zagrosu. Tam ale vyrážíme už jen s baťůžkem a prkna, lyže, boty, teplé bundy a rukavice si necháváme u našich nových známých v Teheránu. Nejdříve ale opět překonáváme pohoří Alborz a vydáváme se ke Kaspiku. Tady už je počasí více podobné jaru. Při stopování se nás ujímá jedna rodinka, co sem přijela oslavit íránský Nový rok. Nou Rúz je nejvýznamnějším svátkem Íránců, který se v Persii slavil již dávno před příchodem Arabů. Máme tak další možnost proniknout hlouběji do života běžných lidí a opět se setkáváme s neuvěřitelnou pohostinností. Na novoročním stole by neměla chybět zlatá mince, zlatá rybka ve sklenici, zrcadlo a takzvaných sedm „S“, tedy sedm věcí, které v perštině začínají písmenem „sin“: zeleň (sabze), sladká halva (samanu), plod džiddy (sendžed), somach (somáq), česnek (sír), ocet (serke) a hyacint (sombol). Oslavy se samozřejmě neobejdou bez spousty jídla, zpěvu a tance.

Když už jsme takhle u moře, jedeme se ještě podívat přes město Rašt k laguně do Bandar-e Anzali. Mají tu dobré a zaručeně čerstvé ryby, tak si jednu hned dáváme. Pak pokračujeme zpátky na jih do Qazvinu, kde je pro nás největším zážitkem pozvání k návštěvě místní zurkhaneh, barevně vyzdobené tělocvičny ve tvaru osmibokého bazénu. V ní cvičí siláci s těžkými dřevěnými kužely za doprovodu bubnů a zpěvu. Trochu to připomíná takový náš Sokol, ale ty kužely jsou vážně pěkně těžké! Sotva jsem je uzvednul a ještě v každé ruce s jedním točit… V Hamadánu zase, kromě zajímavých hrobek Avicenny a Židů Ester a Mordokaje, navštěvujeme také nedalekou jeskyni Ali Sadr. Je to vlastně obrovský systém krasových jeskyní, z nichž největší je 40 metrů vysoká. Prochází jím říčka s čistou vodou, po které se vezeme ve „vláčku“ z pramic tažených šlapadlem. Jen kdyby tu zrovna nebyl školní výlet a všichni se s námi nechtěli fotit…

„Jedeme krásným novým autobusem po dobré silnici. Sedíme přímo vedle řidiče a tak máme nádherný výhled. V ceně jízdenky je i balíček sušenek, sladkosti a samozřejmě čaj. Všichni v autobuse celou cestu něco chroupou. Chipsy, oříšky, slunečnicová a dýňová semínka… A tak je to všude a pořád. Tlusťochů tady ale moc nemají, i když jsou to všichni takoví velcí mlsalové. Od mnoha místních lidí dostáváme upřímná pozvání na návštěvu k nim domu, nebo alespoň na jídlo a na čaj. Je jich ale tolik, že musíme s díky odmítat. Ona taková návštěva u někoho, to není jen tak! Když už cizinec do domu zavítá, snese se na stůl, tedy lépe řečeno na koberec, (neb Íránci stolují na zemi), to nejlepší, co v domě je. Dlouze se vypráví o všem možném, a to i za předpokladu, že hostitelova rodina mluví pouze farsí. Povinností je ale pozdravit se také s ostatními příbuznými. Jenže jelikož rodiny bývají hodně rozvětvené, stává se nám často, že pak s hostiteli putujeme do dalších domů, a návštěva se tak protáhne i na několik dní.“

Ve městě básní a růží

 

Z Isfahánu se nočním autobusem přesunujeme do Šírázu, města básníků a růží. Jakýsi neznámý básník kdysi napsal: „Qazvíňanky srdce kradou, rty jako cukr mají Tabrízanky, krásou slynou Isfaháňanky, já však se klaním Šírázu“ Kdo nezná íránskou zálibu v poezii, těžko pochopí. Z Šírázu totiž pocházejí dva velcí perští básníci, Sa’dí (1181–1291) a Háfez (1325–1389) a také tu mají své hrobky. Krom toho se ve městě nachází stará citadela a nespočet starobylých mešit, madrás a zahrad. Nejznámější jsou ale ruiny bývalého hlavního města staroperské říše Persepolis, které bylo vystavěno v polovině šestého století před naším letopočtem za vlády prvního krále z Achajmenovské dynastie Kýra Velikého. Zachovalo se zde mnoho sloupů, soch a reliéfů. Jejich velkolepost nám dává tušit slávu bývalého centra říše, jehož stavby měly vzbuzovat respekt u panovníků zemí pod kontrolou perského vládce. Íránci jsou na toto místo patřičně hrdí, a tak tu také bývá většinou plno.

Zpátky do prašanu

 

Bylo by toho ještě mnoho co objevovat a obdivovat, ale čas nás neúprosně tlačí, a tak odjíždíme zpět do Teheránu. Poslední dny ještě trávíme s našimi známými dováděním na horách v čerstvě napadaném prašanu. Írán samozřejmě asi nikdy nebude místem, kam by si člověk zajel jen tak na prodloužený víkend zalyžovat, ale až zase někdy v médiích uvidíte obrázky politiků hrozících jadernou válkou, vzpomeňte si, že i tam žijí naprosto normální lidé, kteří možná zrovna brázdí sjezdovky na lyžích a snowboardech.

Facebook

TOC

aventuro_footer