Na terase u Berberů

perex

Za vesnicemi s terasovými poli a domorodými obyvateli nemusíte jezdit až na Šrí Lanku nebo do Vietnamu. Zelené pšeničné terasy, které se zvedají vysoko nad hliněné domky, najdete také v africkém Maroku.

Kredity

T a F: Stanislav Mitáč

Text 1

U tyrkysové hladiny jezera Infi sedí dva rybáři s bambusovými pruty. Chvíli co chvíli vytáhnou  malou rybku. Hluboko v nehostinném údolí se jich ptám, po jakém břehu máme pokračovat. Chceme se dostat k vesnicím na jižních svazích Vysokého Atlasu. Jenže stráně kolem jezera zatím vypadají tak mrtvě, že nějaké trvalé osídlení se zdá jako nesmysl. S rybáři Salimem a Omarem prohazuji pár hodně lámaných vět. Ukazují na pěšinu podle levého břehu.

Vyprahlým oranžovým údolím občas pronikne zpěv několika děvčat z hrstky malých chatrčí. Jinak je tu pusto jako na Marsu. Podivně sytá barva jezera naznačuje, že voda k pití nebude. I koupat bych se v ní bál. Nikde okolo jiná voda neteče, všude jsou jen kameny a suť.

Být či nebýt? Záleží na vodě.

Obcházíme jezero doporučenou cestou a dostáváme se do mrtvé měsíční krajiny. Teď už nevidíme ani sněhová pole vysoko ve čtyřtisícových horách Atlasu, okdud jsme přišli. Stopy po vodě zmizely úplně a naše zbytky v petláhvích nevypadají moc optimisticky. Pohled dolů nám zastiňuje ohromný kamenný zával, přes který vede úzká pěšina.

Po hodině chůze se údolí zužuje a všichni zíráme na ostrou proměnu. Ze skály tu vyvěrá podzemní odtok jezera. Tentokrát to není žádný prací prášek, ale čistá voda. Na silný proud šikovně navazuje kanálek, který je zhruba půl metru široký a hluboký. Vede dál po vrstevnici svahu a nekompromisně odděluje dva světy. Vlevo nahoře kameny, písek a smrt. Vpravo dole se na nás směje stařík s motykou a na čerstvé trávě mečí právě narozené kůzle. Nabíráme vodu a sestupujeme do horské oázy.

Předěl / Citace


“Ve vesnici Imhilene se ani nerozkoukám a už jsem obklopen asi patnácti kluky na malém fotbalovém plácku.”

Text 2

“Hello, chicken paprik” – vítejte v Imhilene

Ve vesnici Imhilene se ani nerozkoukám a už jsem obklopen asi patnácti kluky na malém fotbalovém plácku. Snažíme se rozdělit na dva týmy, ale problém je, že nikdo nechce hrát proti mně. Nakonec se domlouváme a zápas začíná. Přímo uprostřed štěrkového plácku je tlustý strom, který musíme obíhat, na krajích se válí železné dráty a vzduch je plný prachu. Nejdřív si myslím, že mi malí spoluhráči dali přezdívku „Messi“, což bych bral. Ale volají na mě po francouzsku „monsieur“, což zní dost divně ve spojení: „Monsieur, přihraj!“ Atmosféra je vypjatá, vyfouklý míč létá hutným mrakem prachu a kluci se snaží předvést svoje maximum. Hlavně malý útočník Rashid a starší Omar, který mi ale nenahrává, ani když na něj volám. Sobec. Jeden z mých nejmenších spoluhráčů omylem dává vlastní gól. Omar po něm v afektu startuje a hází na něj štěrk. Já krotím Omara. Celkem blázinec.

Po zápase se ptám kluků, jestli znají nějaké české fotbalisty. Před pár lety v Kurdistánu se přede mnou místní děti předháněli v Nedvědech, Baroších a Rosických. Tady jsem nepochodil, český fotbal už netáhne. Ono samotné „Ček repablik“ je i pro starší Maročany záludný jazykolam, ze kterého často vypadne třeba sousloví „chicken paprik“.

Kamarádi mezitím domlouvají spaní v jediném místním hostelu. Majitel Houssaine Bango nám večer přináší mátový čaj, kterému se tu říká „berber whiskey“. Pojmenování vzniklo nejspíš jako náhrada za tvrdý alkohol, který Maročané nesmějí kupovat v obchodech. Proto je tu cenným zbožím třeba naše slivovice. Ještě, že jsme si ji vzali s sebou. Často nám „otevírala dveře“ a pomocí čiré tekutiny se občas dalo platit i za dopravu. Pro místní muže je slivovice silné lákadlo na úrovni hašiše a rádi mu podléhají. Je vtipné sledovat padesátileté muže, jak se u toho schovávají před svými matkami a před Alláhem.

Předěl / Citace 2

“Vysoko nad námi se ozývá hukot – to spouštějí jeden z vodopádů. Každá kapka vody se tu využije.”

Text 3

Na hostině u prezidenta

Náš hostitel Houssaine slivovici nechce. Za noc s večeří mu platíme v místní měně, dirhamech. Na jednoho nás to vyšlo na stovku. Spíme ve dvou jednoduchých místnostech, kde není kromě postelí a stolu skoro nic. Jen všudypřítomný obrázek krále Mohammeda šestého, který si v Maroku dávají do svých stánků i drobní obchodníci. Asi ho tu mají vážně rádi, když to srovnám s českými dohadami, zda má prezident viset alespoň ve školách. 

K večeři dostáváme „tajine“, typické jídlo, uzavřené pod kuželovitou poklicí z pálené hlíny. Do ní Maročané postupně skládají cibuli, maso a nakonec zeleninu, která je po ruce. Barevný kužel jídla potom dusí a občas podlévají vodou. Výsledek stojí na zmíněné cibuli, která pouští výborný sos. Do něj namáčíme výborný domácí chleba.

Děkujeme naučeným slovem „šokran“. Jak se ale později dozvídám od obchodníka  Abdellaha, lepší je zde berberské „sahá“. Muž s hustým obočím vysvětluje, že je důležité rozlišovat mezi Araby a Berbery. V horách Vysokého Atlasu žijí zejména původní Berbeři, kteří jsou na svou národnost vesměs hrdí. Abdellah spouští klasickou propagandu svého národa a chlubí se, že Berbeři mají v Maroku větší slovo než dříve. S tím zřejmě souvisí povýšení berberštiny na úřední jazyk v roce 2011.

Místní krajina nás láká na procházky vrchní části vesnice Imhilene, která se zvedá do jižních svahů nad údolí Tiffnoute. Vše ale končí na úrovni zmíněného vodního kanálku. Z něj vystupuje spousta odboček, které posílají vodu různými vodopády plnit menší a menší strouhy. Tímto důmyslným systémem tu lidé zavlažují pšeničná terasová pole. Místní žena nás prosí, ať mezi vysázené obilí nechodíme, což respektujeme. Touláme na strmých pěšinách se mezi domky a rozkvetlými mandloněmi. Vysoko nad námi se ozývá hukot, když spouštějí jeden z vodopádů. Každá kapka vody se tu využije.

galrie

text4

Nejlepší olivový olej na světě a lisování ve Fordu

Podle Houssaina Banga ve svahu žije 232 lidí a vesnice je z roku 1890. Nevíme však, zda mu ten rok věřit, když mezi domy objevujeme obrovský ořešák. Odhadujeme ho minimálně na 400 let. Terasy a domky jsou namířené na jižní stranu, a tak si z nich ráno vychutnáváme první sluneční paprsky. Místo má nadmořskou výšku kolem dvou kilometrů, tak je tu v průběhu noci trochu chladněji. Ovšem po tom, co tu vyleze slunce, svlékáme většinou bundu i mikinu najednou. Ačkoliv to tu vypadá spíše asijsky, počasí již ovlivňuje Sahara, která leží někde na dalekém jihovýchodním horizontu. Mimochodem, „sahra“ je berberské slovo pro poušť.

Nahoře ve vesnici potkáváme ženy, které dolů k hostelu moc nechodí. Místo toho pracují na polích a tahají neforemné svazky klestí na topení a vaření. Tyto balíky svazují tenkým provázkem, který se jim zařezává do ramen. Jeden svazek si tajně potěžkávám a odhaduji to na patnáct kilo. Ve strmé spleti uliček běhá spousta bezprizorních dětí a potkávám i malého fotbalistu Omara. Zjišťuji, že se jmenuje Ali. Proto mi při zápase nenahrával.

Velmi příjemně nás překvapil náš hostitel Houssaine, který nám ráno bez nároku na zaplacení uvařil další „berber whiskey“ a přinesl čerstvé pečivo s olivovým olejem. Ten se v Maroku používá ke chlebu místo másla, což nám přišlo jako výborný a zdravý nápad. Houssaine Bango se stal jediným Maročanem, od kterého jsme dostali něco zadarmo. Pod horami a ve městech už podobná pohostinnost vůbec nefungovala. Dole se na nás lepili různí naháněči, prodavači a oprsklí zvědavci, které zajímali jen a jen naše dirhamy. Jeden chlapík chtěl dokonce zaplatit za to, že na nás hodinu zíral.

Zážitkem pro nás byla také cesta z vesnice. Dole ve městě právě probíhal trh, a tak jsme se domluvili s místními, že se s nimi svezeme. Vyjeli jsme malou dodávkou, batohy jsme měli přivázané na střeše, kde jsem zůstal kvůli focení. Každou chvíli jsme zastavovali a nabírali další zájemce. Jeden muž v tradiční kápi mě při nastupování za jízdy použil místo držadla a málem strhnul. Berberů přibývalo a ve starém Fordu začínalo být těsno. Nějaký stařík si nás odmávl a zalezl rovnou do kufru, pět místních nastoupilo na zadní nárazník a drželo se zahrádky. My nahoře jsme se zase museli vyhýbat větvím stromů a vzájemně se držet v zatáčkách. Vedle nás jeli v klidu a stejně rychle muži na mulách a oslech. Na marockém tržišti v Imlilu nás z dodávky vystoupilo 36. Vzít to pětikilometrovou procházkou mandloňovým hájem podél potoka by bylo asi rozumnější. Třeba příště.

mapa

text5

Jak se tam dostat/ rady na cestu:

 

Do údolí terasových polí se dá dostat po silnici z města Marrákéš přes Agouim. Z Marrákéše stojí autobus do Agouimu cca 115 Kč, odtud do Imlilu (nesplést se známějším Imlilem na severních svazích Atlasu) přibližně za 170 Kč domluveným odvozem z půlky po asfaltu a z půlky po prašné cestě. Druhou možností je třídenní trek přes hory (naše varianta) ze známějšího Imlilu (do něj z Marrákéše za 115 Kč). Třetí možností je vyrazit z přímořského Agadiru přes město Aoulouz, tuto variantu jsme však nezkoušeli. Ceny jsou výrazně smluvní. Mnoho terasových polí je také ve vedlejším údolí Tisselday. 

Celkově se jedná o celoroční destinaci. Nejbarevnější je jaro, v létě je tu díky větší nadmořské výšce stále snesitelně, na podzim je tu prý nejvíce jídla a v zimě stále spousta slunce, které v Čechách tou dobou chybí. My jsme zde byli v únoru a teplota byla přes den na tričko.

Do Maroka létají například nízkonákladové aerolinie EasyJet nebo Ryanair. Naše zpáteční letenka s  Ryanairem z německého Frankfurtu-Hahnu vyšla na 3820 Kč  i s 15kg batohem. Vízum do Maroka není potřeba, stačí platný cestovní pas.

S sebou se rozhodně vyplatí vzít kapky pro desinfekci vody, jelikož se v Maroku obtížně shánějí. V okolí vesnice Imhilene jsme však bez problémů pili vodu přímo z vodovodů. Doporučil bych alespoň očkování proti žloutence typu A. Nakonec trochu české slivovice nebo nový míč pro kluky z Imhilene.

Facebook

TOC

aventuro_footer