Písek vs. sportovky:
Střet filosofií

perex

Existuje víc než jeden druh lezce. Vynechejme horolezce a ostatní dobrodruhy, kteří působí zejména ve vysokých horách, a zaměřme se na dichotomii „pískař : sportovkář.“ Každý je z jiného těsta, o tom není pochyb. Ale bavit se spolu mohou a jejich dialog nabízí zajímavou dynamiku.

Kredity

T: Lucie Trojanová F: Jan smejkal, Jakub Drahota, Jan Pěkný, David Kofroň

Text 1

Pod patami mám dvacet metrů vzduchu a špičkami nohou se snažím nesmeknout ze solivé poklopené stěny. Tohle je přesně to, na co nemám talent, a na umělce to nenatrénuju. Jsem v Rathenu, saské Mekce velkého pískovcového lezení. Asi. Moc toho o písku nevím. Cestou sem jsem v autě na chvíli procitla a rozespale zamžourala na skály podél cesty: „Tohle je taky nějaká lezecky významná oblast?“ Můj lezecký partner pro tento víkend se zoufale plácl do čela a procedil: „Tohle je Labák.“ Labák je dost slavnej, o něm jsem už slyšela…

Opouštím bezpečí sportu

Osobně se poslední půlrok z nějakého důvodu (kde je důvodem cit, není třeba rozumové argumentace) zaměřuji na sportovní lezení a většina mého víkendového života se odehrává v německé Frankenjuře. Krátké těžší cesty, hlavně převisy. Slušné jištění a relativní bezpečí. Sportovky jsou dobré k vykreslení břišních svalů a nasycení touhy po viditelném posunu v klasifikaci.

Písek, naproti tomu, je odvážná a nebezpečná dřina za málo bodů (více o bodech a fenoménu deníčkařiny ve Slovníčku pojmů dole), zato se slušným potenciálem zapůsobit na ženy – od koho si ostatně myslíte, že hipstři okopčili flanelky? Určitě od klasiků.

Galerie 1

Text 2

Komplexní dobrodružství

Uvedla jsem se tady báječně. Když mi můj spolulezec příznačného jména Cipísek podával průvodce, abych se podívala, co pro nás vybral, bezelstně jsem od knihy zvedla zrak s otázkou: „Tady nejsou topa?“ (Nákresy cest, pozn. red.) Ne, nejsou, abyste věděli. Většina pískovcových průvodců byla podle mě navržena tak, aby tuto královskou disciplínu lezení zachovala dostatečně nepřístupnou – každý nýmand nemůže lézti na písku. Většina nýmandů se ztratí ještě před začátkem lezení.

Zpátky do mojí první cesty v Rathenu. Je dlouhá něco přes šedesát metrů (tolik mi často ve Frankenjuře stačí ulézt v součtu v pěti cestách za celý den a mám pocit, že jsem toho udělala dost) a je v ní snad úplně všechno – lezení komínem, stěnová klasika, provazování hodin, štandování u kruhu i morálový překrok z jednoho bloku na druhý. Zkrátka vyvážené a komplexní dobrodružství. Ne, netahám to, čistím cestu na druhém konci lana. Nemám se tedy čeho bát. Přesto mě v břiše šimrá jemná nervozita.

Předěl / Citace

„Pocity jsou na vrcholu věže zvláště intenzivní.
Písek nabízí strach a výhledy za odměnu. Má svoje kouzlo.”

Text 3

V poslední délce se začínám cítit o něco autentičtěji. Na ramenou mám řadu smyček, které jsem vyndala z jištění, a vypadám, skoro jako bych sem patřila. Dolez na vrchol věže doprovází pocitem dobře odvedené práce. Focení – však on ví, že po tom prahnu, moci se pak pochlubit, kde jsem byla. Zejména na absolutní lezecké laiky, kteří tvoří půlku mého Facebooku, to zapůsobí. Ne, nedám to tam sama, protože nechci vypadat jako narcis. Počkám, až to tam dá někdo jiný, a pak budu tajně počítat, kolika lidem „se to líbí.“

Kecám (trochu). Samozřejmě, že to nedělám jenom proto, abych mohla následně zjistit, jestli mi písek sluší. Pocity, o ty mi jde! Ty jsou na vrcholu věže zvláště intenzivní. Na tak vysokou jsem vylezla poprvé. Jmenuje se Kleiner Wehlturm, mimochodem. Písek nabízí strach a výhledy za odměnu. Má svoje kouzlo. Nikdy jsem netvrdila opak.

Poprvé, podruhé, pořád písek

Poprvé je magické a všichni ho nadšeně popisují. Podruhé ale taky hraje významnou roli. Sasko mi nestačilo, vydala jsem se v létě ještě do Ádru. Dokonce hned dvakrát. Napoprvé jsem nemohla být zcela soudná – tak to nikdy není. Náhodou se mi podařilo vylézt jednu cestu na ostrém konci lana. Naplnilo mě to radostí a naivním očekáváním závratné kariéry na obávaném materiálu.

Předěl / Citace 2

„Písek je drsný. Jedinci s průměrně vyvinutým pudem sebezáchovy nahání takovou hrůzu, že mu dovolí lezení v obtížnosti, která pro něj na vápně znamená šolichání.”

test4

Typická druhá výprava namísto nečekaného úspěchu pak nemůže vypadat jinak než takto: Plna euforie vyrazím někam, kde mi to napoprvé bralo dech. Ukáže se, že nedokážu najít vytipované cesty, ba ani celé věže. Zkusmo nastoupím do několika cest a s pocitem bezhlavého hazardu se životem si je postupně všechny rozmyslím dřív, než se dostanu nohama výš než dva metry nad zem.

Cipísek se mě smskou ptá, jak to jde. Odpovídám neurčitě: „Dá se. Jenom teda morál od posledně nijak nezbytněl. A navíc dost bloudíme.“ Ve skutečnosti to zapíchneme přesně tam, co poprvé, a abych dělala aspoň něco, vylezu stejnou cestu jako před dvěma týdny. Prima, jsem specialistka na jednu cestu v Ádru. Jmenuje se Jebačka u kruhu. Jak poetické.

Na závěr dne se mi na Křížovém vrchu podaří secvičit ještě jednu osmimetrovou cestu dosti sportovního charakteru (jmenuje se Šach mat). Že nejsem na vápně, poznám podle osamoceného kruhu ve stěnce a zákazu magnézia. Deníček bude i tak rád, že mu z Ádru něco přivezu. Já jsem taky ráda. Jestli se mi někdy zázrakem stane, že se probudím s nebývalým morálem, vrátím se. A jestli ne, vrátím se stejně. Umím přece vylézt Jebačku a tu krátkou šachovou věc na Křížáku.

box

Drsoň. Archetyp pískaře nosí kostkovanou košili nebo roztrhané triko. Jeho silnou stránkou je morál, protože bez toho na písku nelze dost dobře působit. Morál je schopnost zapomenout na strach. Pozn: Každý by si měl dát pozor, aby se dříve než pískařem nestal jeho karikaturou – člověkem v košili, který má mnoho řečí a málo koná.

Moderní lezec, který se zaměřuje na obtížnost. Nehledá nebezpečí, hledá body do deníčku (viz dole). Realizuje se zejména na vápně, protože vápno je pevný materiál a je zvykem obstojně ho odjišťovat.

Touha po bodech. Chuť posouvat se v žebříčku. Nezkrotná vášeň. Posedlost. Jinými slovy zodpovědné zapisování všech vylezených cest do internetového deníčku. Cesty jsou zde proměněny v body a body určují pořadí. O to tady jde.

Aut

Lucie Trojanová

Autor

Sportovní lezkyně a životní teoretička. Má mezery v lezení rajbasů a úspěšné aplikaci teorií na životní praxi. Její vztahy s chlapci se odvíjejí od typu horniny – dost času jí zabere smlouvání o tom, jestli jet na vápno, nebo na písek.

Facebook

TOC

aventuro_footer