Mám v břiše katedrálu

perex

Protože se nechceme držet při zemi, sešli jsme se na pokec s dívkou, která nejraději chodí vysoko mezi skalními věžemi. Na všetečné dotazy odpovídala nejlepší česká highlinerka Anče Kuchařová.

Kredity

T: Natálie Šírová F: Stanislav Mitáč, archiv Anče Kuchařové

Text 1

Balanc, klid, dech, houpání a příroda, tak popisuje highline v pěti slovech Anče Kuchařová. Za čtyři roky se lajnami v Evropě a Americe prochodila mezi světovou špičku a drží evropský rekord v highline mezi ženami. O pokořování rekordů ale podle ní highline není. Na lajnách bojuje budoucí architektka nejvíc sama se sebou.

audio 1

Text 2

Čím tě mezi všemi slacklinovými disciplínami přitahuje zrovna highline?
Tím, že se odehrává v přírodě a vysoko. Hrozně ráda se pohybuji ve výškách, pro moji hlavu je to nebezpečné, ale vlastně kráčím po naprosto bezpečné hraně.

Naprosto bezpečné?
I když se dostanu do krajní situace, nejsem v přímém ohrožení života. Nejhůř se mi může stát, že spadnu a zůstanu viset pod lajnou. Když se někdo pustí do krajní situace například při lezení, tak opravdu riskuje, že se rozbije.

Když přecházíš highline, musíš se stoprocentně soustředit. Na co v té výšce myslíš?
U mě nejde ani tak o výšku, jako o délku. Pokud je lajna dlouhá, tak je nejlepší nemyslet na nic. Jde o zvláštní stav, soustředím se jenom na to, co právě dělám, na svůj dech, na svoje tělo, chodidla… Cítím, že se moje pozornost přesune z hlavy do břicha. Najednou se dokážu soustředit na všechny části těla naráz, všechno je v harmonii.

Mívají ostatní na lajně podobné pocity?
Ano, docela se o tom spolu bavíme. Je zvláštní, že některé pocity jsou podobné, ale metody, jak se lidi uklidňují, jsou různé. Někdo rád poslouchá hudbu a soustředí se jen na ni, vůbec ne na svoje tělo. Někdo se různě hecuje, třeba na sebe křičí.

Jak prožíváš poslední metry před koncem? Je to pro tebe nejtěžší místo?
Pro mě rozhodně. Na konci už jsem fyzicky vyčerpaná, vždycky se celá klepu. Jsem nervózní a běhají mi do hlavy myšlenky jako: „Jó, už to skoro máš!“ Nejhorší je myslet před koncem na to, že už jsi na konci. Ztratíš pozornost, uděláš chybu a spadneš. Na spoustě lajn jsem právě spadla dva metry před koncem. Mám pocit, že právě v závěru se potkávám se svými ambicemi. Být ambiciózní je vlastnost, se kterou se člověk musí naučit pracovat, aby mu byla užitečná.

Je přejití náročné lajny spíš fyzická nebo psychická výzva?
Většinu lajn, které nepřejdu, nepřejdu proto, že na to nemám fyzicky. Zároveň je ale pro mě mnohem těžší vybičovat se k tomu, abych překonala svoje mentální hranice.

Na svém blogu píšeš, že lajna je pro tebe škola o sobě samé. Co jsi se o sobě dozvěděla za těch pár let, co chodíš po lajnách?
Na lajnách k sobě člověk musí být hodně upřímný. Nemůže chodit shrbený, musí se narovnat. Lajny mě naučily, že když do něčeho člověk dá všechno, může v sobě objevit síly, které ani netuší, že má.

Galerie 1

Předěl / Citace


„Když člověk prvně sedí na hajlajně, tak se nechce zvednout, mozek se tomu brání.”

Text 3

Jak jsem pochopila, highline je pro tebe i jakousi formou meditace. Jak se ti daří uplatnit své zkušenosti z highline v každodenním životě?
Člověk najde kontakt sám se sebou, se svým tělem. Když se na lajně správně pohybuji, tak to na svém těle cítím, mám pocit, jakoby moje břicho byla katedrála. Svaly tam jsou zpevněné, ale zároveň uvolněné. Vzniká tam prostor, do kterého se vejde spousta energie. Pokud mě čeká něco těžkého ve škole nebo v práci, tak se na tenhle prostor soustředím. Naučila jsem se poslouchat své tělo.

Na vrchol pomyslného slackline žebříčku mezi ženami ses prochodila zhruba za rok. Čemu vděčíš za takový rychlý pokrok?
Když jsem s highline začínala, tak to moc holek nedělalo. Kdybych začínala teď, rozhodně bych tak rychle na špičce nebyla. Ta špička se mezitím dost posunula a vypadá to, že se bude posouvat i dál. Hranice tohoto sportu ještě nejsou pokořeny, každý rok se posouvají rekordy.

Vím, že ti nejde o zdolávání rekordů. Kam by ses tedy chtěla v highline posunout?
Ráda hledám a vymýšlím nové projekty. Kvůli tomu se chci zdokonalovat v tom, jakou délku přejdu. V současné době přejdu maximálně padesát metrů, což mě dost omezuje. Mám vyhlídnuté lajny, které bych chtěla přejít. Na některé už jsem se třeba podívala a jsou tak nádherné, že po nich chci jít. Je to stejné, jako když horolezec chce vylézt nějakou horu, protože je krásná.

Máš na mysli nějakou konkrétní lajnu, kterou jsi zkoušela, ale nepřešla?
Chtěla bych přejít jednu lajnu v Českém ráji, jmenuje se Šangri-la, což znamená ráj. Ta lajna je neuvěřitelně nádherná. Další výzvu jsem potkala loni v jižní Francii. Nevím, jak se jmenuje, ale je to sto metrů nad mořem nad zálivem v Cassis. Ta je taky bombastická. Na tyhle dvě se chystám nejdřív.

Které jsou tvoje oblíbené lokality v Česku?
Mám ráda, když je lajna vysoko, vede na osamělou věž, za kterou je prostor hodně otevřený. Oblíbené místo je pro mě v Ostrově u Děčína, kde je asi nejlepší česká highlinová oblast. Už teď je tam objevených 50 nebo 60 lajn, plus se vymýšlí nové. A pak určitě Adršpach a Český ráj.

Za highlinami jsi cestovala po Evropě a vloni na podzim i do Ameriky. Kde se ti líbilo?
V Alpách je to super, ty výšky. Ale většina lajn nevede na věže, jsou tam spíš štíty. Francie je také super… Myslím, že Evropu budeme dál objevovat. A určitě se musím ještě vrátit do Ameriky, kde jsem loni strávila dva a půl měsíce, a bylo to fakt málo.

V Americe jste šli lajnu Lost Arrow Spire. Dá se to označit za highlinovou klasiku?
Je to naprostá klasika, byla to první highline natažená mezi skálami. Člověk cítí, že prostor má atmosféru. Je to jedna z nejkrásnějších lajn, co jsem kdy chodila. Člověk jde na skalní věž a za ní vidí tisíc metrů dolů do údolí. Taky tam funguje termika, takže skoro celou dobu fouká odspoda a člověk si připadá ještě exponovanější.

Může se stát, že tě vítr z lajny shodí?
Dlouho jsem si myslela, že ne. Pak se mi jednou ve Francii opravdu stalo, že mě vítr z lajny několikrát sfouknul. Většinou na lidi ale vítr působí špatně spíš psychicky. Lajna se víc klepe a jsou slyšet různé hororové zvuky, jak o sebe různě klepou železa, kterými je lajna přidělaná.  

 

Předěl / Citace 2


„Nejhorší je myslet před koncem na to, že už jsi na konci. Ztratíš pozornost, uděláš chybu a spadneš.”

audio 2

Text 4

Máte nějaký vymyšlený projekt do budoucna?
Máme vyhlídnuté dvě skalní věže na Islandu. Není jisté, jestli tam pojedeme, protože je to drahý projekt. Spousta možností je také na skalách v Rusku, tam mě to také láká.

Slacklineři vystupují jako přátelští, pohodoví lidé. Setkala ses v tomhle sportu někdy s někým vyloženě nesympatickým?
Mám dojem, že ne. Někdy se lidé, kteří přicházejí z jiných sportů, snaží chovat tak, jak jsou z toho sportu zvyklí, ale to se rychle obrousí. Mezi lajnerama se nepěstuje soutěživost nebo rivalita. Díky tomu, jak se lidé u slackline vzájemně podporují, se mnohem rychleji posouvají dopředu. Důkazem toho je česká slacklinová komunita, která je spolu s Němci, Francouzi a Američany jedna z nejsilnějších na celém světě. Je zajímavé, že se naše malá země v tomhle může rovnat s těmi velkými.

Někteří lajneři chodí občas highline i bez jištění, takzvaně sólo. Vím, že ty chodíš jištěná, nepřipadá ti to od nich nezodpovědné a zbytečné riskování?
Myslím, že pro mě by šlo o zbytečný hazard, jsem nervák a jít sólo by mi nepřineslo žádné super zážitky. Znám ale lidi, kteří necítí na lajnách to samé, co já, dokud nejdou sólo. Neženou se za nějakým adrenalinem, mají to velmi dobře promyšlené a rozhodně nejdou na svoje maximum. Když se na ně člověk dívá, tak jsou úplně v klidu. Většinou o ty lidi nemám strach.

Kromě prestižního týmu EQB, který sdružuje nejlepší české highlinery, spolupracuješ také s Faith Dickey a s Jelenou Schradi, s nimiž tvoříte ryze holčičí tým. Myslíš, že holky přistupují k highline jinak?
Holky jsou obecně jinak stavěné než kluci, na tom není nic špatného. Někdy mají holky problém jít na svoje hranice. Dokážou se překonat spíš v běžném životě, i přes únavu jít do práce, nebo se naučit na těžkou zkoušku ve škole. Ale jít za své hranice, když ví, že to bude bolet, to podstoupí podle mě procentuálně menší část holek než kluků.

Setkala ses s názorem, že holky si samy žádnou lajnu pořádně nenatáhnou?
Já jsem si myslela, že tenhle přístup snad ani neexistuje. Ale pak jsem zjistila, že žiju v české bublině. Češi jsou svým přístupem ojedinělí. Jakmile holka jednou ukáže, že něco umí, tak k ní podle toho přistupují. Ze zkušeností holek z Ameriky jsem zjistila, že tam je při napínání lajn trochu podceňují.

Jak těžké je naučit se chodit po lajnách?
Highlining je ze začátku celkem trápení a člověk musí být hodně motivovaný. Nejde si to dávkovat postupně. U lezení se člověk učí lézt na jednoduché cestě, pak jde na trochu těžší a ještě těžší. U lajny si to nacvičím nad zemí, a pak vlezu rovnou na highlinu, není žádný krok mezi tím. Je to najednou šílený nápor. Když člověk prvně sedí na highlině, tak se nechce zvednout, mozek se tomu brání.

Jaké byly tvoje začátky?
Já jsem byla úplně paralyzovaná strachem. Ze začátku, jakmile jsme šli napínat highlinu, tak mi bylo špatně, zapomínala jsem dýchat, bolely mě ruce… Můj strach se projevoval naprosto fyzicky. Můj první zážitek z highliny byl ale tak pozitivní, že jsem měla motivaci do toho jít.

audio 3

infobox

Narodila se v roce 1988 a bydlí v Úvalech. V současné době studuje architekturu a stavitelství na ČVUT v Praze. Pracuje jako projektantka. Lajnám se věnuje od roku 2010. Motto: „Člověk má být k sobě přísný, dokud stojí na lajně, a být k sobě laskavý, když už leží pod ní.“

Odnož slackline, tedy chození po napnutém popruhu, při níž se chodí ve výškách. Lajna se napíná mezi dvěma budovami, skalními věžemi atd. Highlinista chodí zpravidla zajištěný, má sedák s odsedkou připnutou k lajně. Highline je inspirovaný různými provazochodeckými počiny, například když Ivy Baldwin přešel v první polovině 20. století Eldorado Canyon, nebo když v roce 1974 Phillipe Petit přešel mezi věžemi Světového obchodního centra v New Yorku.

Lost Arrow Spire je odštípnutá skalní věž v Yosemitech v USA, na kterou byla natažená první highlina mezi skálami. Předtím byla jedna highlina natažená těmi samými lidmi pod mostem, aby zkusili, jestli to funguje. Lajnu na věž Lost Arrow Spire natáhli poprvé v roce 1983 a v té době ji nikdo nepřešel. Další rok ji také nikdo nepřešel, úspěšný byl až Scott Balcom v roce 1985. Lajna je poměrně krátká, má přibližně 17 metrů.

Autor

Natálie Šírová

Autor

Vystudovala Žurnalistiku na UK. Pro Aventuro připravuje rozhovory do rubriky “Na pokec”.
Pochází z Krkonoš, kde běhá a jezdí na prkně. Ráda také leze a cestuje – to ji učí brát život s humorem.

Standa Mitáč

Editor

Vystudoval obor Tisk a foto na UK, teď je na Mediálních studiích. Pracoval pro ČT a a Mf DNES. Nyní dělá web eMontana.cz.
Závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na písku. Neléčí se.

Facebook

TOC

aventuro_footer