Český Forrest Gump
výhry, kapačky a krmení

perex

Právě doběhl 50 kilometrů, ale nevypadá, že by ho to nějak výrazně unavilo. „Padesát kilometrů je krátký závod, skoro sprint,“ říká Daniel Orálek.

Kredity

T: Tereza Vrabcová, F: Milan Sabata, Magda Krejčová

Text 1

V cíli Europacupu, Mezinárodního ultramaratonského závodu na 50 kilometrů, byl za 3 hodiny a 11 minut, ale tentokrát to na vítězství nestačilo. „Když jsem doběhl, měl jsem křeče, běželi jsme dneska rychle.“ Mezitím, co dobíhají další závodníci, Dan vyndavá fotoaparát a vyráží fotit na trať. „Hezky běžíš, pojď, pojď, už je to kousek!“ Povzbuzuje ostatní běžce na posledních metrech před cílem. Energie a nadšení z běhu mu nechybí. „Určitě půjdu zítra běhat,“ hlásí s naprostou jistotou v hlase.

mezititulek_1

Dnes pro mě 100 km nepředstavuje žádnou extrémní zátěž, docela rychle se z nich dokážu vzpamatovat.

Text 2

Říkáš, že 50 km je krátký závod. Co je pak pro tebe dlouhý závod?
Dlouhý závod začíná na 24 hodinách. Takové závody se pak ale běží relativně pomalu.

Jen pro představu, co znamená relativně pomalu?
Třeba moje tempo na 24 hodin je kolem pěti a půl minuty na kilometr. Samozřejmě celkový průměr je pak nižší, jsou tam nějaké pauzy. Při 48hodinovce to je podobné, akorát když je člověk v krizi, tak pochoduje…

Takže i ty občas přejdeš do chůze?
No jasně, při běhu na 48 hodin… Si to představte!

Právě že si to moc představit nedokážu… (Mezitím kolem probíhají další závodníci a na Danův foťák reagují pokřikováním: „Hele, Dan už je v cíli a fotí si nás tu pro parádu.“) Většina závodů, které běháš jsou silniční nebo po zpěvněných cestách. Horské ultramaratony tě nelákají?
Ultratraily nejsou závody pro mě. Nezáleží tam na tom, jak rychle člověk běží, ale jak rychle běží z kopce. V nerovném terénu, kde je samé kamení, to se svou technikou běhu nedávám, nemám šanci. Běžel jsem sice třeba Trans Gran Canarii, chtěl jsem to zkusit, ale nebyl to závod pro mě. Byl extrémně technicky náročný, absolvoval jsem přes půlku, ale pak jsem zjistil, že bych si mohl akorát tak ublížit.

Co byl pro tebe nejdrsnější závod?
Nejtěžší jsou ty závody, kdy to člověku nejde. Když to aspoň trochu jde, tak je to pořád dobré.

Kdy to nešlo?
Třeba loni na Spartathlonu jsem to musel vzdát, šlo o zdraví. Bylo mi špatně, věděl jsem, že může dojít k poškození svalů a ledvin. Je těžké vzdát závod, na který se člověk připravuje a těší. Ale zkrátka to najednou nešlo. Podobně jsem na tom byl během prvních závodů, které jsem absolvoval, byly pekelné. Nebyl jsem schopný pořádně chodit. Ale tréninkem se situace zlepší, dnes pro mě 100 km nepředstavuje žádnou extrémní zátěž, docela rychle se z nich dokážu vzpamatovat.

galerie

audio_1

Předěl / Citace 2

mezititulek_2

“Potom mě posadili na židli, nakrmili – neudržel jsem lžičku – dali mi napít, oblékli mi tričko, postavili mě, zapnuli čelovku a řekli: běž.“

Text 3

A co Badwater, 217 km Údolím smrti, to vše ve 40 až 50stupňovém vedru?
Badwater je náročný právě těmi vnějšími podmínkami. Každý závodník musí mít minimálně dvoučlenný doprovod a auto, které může stavět každou míli. Také máte možnost odejít z trati. Dostanete takový dřevěný kolík, který zapíchnete do země tam, kde se zastavíte, odejdete se občerstvit, a pak se zase vrátíte, vytáhnete kolík a běžíte dál. Ale třeba co se časového limitu týče, na 217 km jsme měli 60 hodin, to je spousta času.“

Kolem probíhá starší pán: „Tak co, Dane, vyhrál jsi?“„Nene, až druhej,…“ odpovídá mu Dan a prozrazuje mi, že běžci, který se kolem právě mihnul, je šedesát let a za měsíc naběhá stejně jako Dan – úctyhodných 800 kilometrů. Říká se, že dlouhé závody jsou hodně o psychice, co si o tom myslíš?
Jde o kombinaci, bez patřičné fyzičky to nejde. Když nemůžu, tak s tím hlava nic neudělá. Když můžu a mám problém, hlava mi může pomoct, posunout mě dál, udržet mě v šanci doběhnout…

Trénuješ nějak speciálně tuto „mentální kondici“?
Na závodech… Mám tak kolem 60 závodů za rok, takže přepočteno na týdny to vychází skoro na jeden týdně. Ale na dlouhé závody se nedá trénovat, jak chcete trénovat na 24 hodinovku? Jediný trénink je ten fyzický. K mentálnímu člověk postupně dospěje, chvíli trvá, než se naučí vnímat svoje tělo, jak reaguje a kde má hranice.

Kde máš hranice ty?
Když jsem dobíhal Spartathlon předloni, věděl jsem, že už je zle. Dvakrát jsem zvracel, po 16 hodinách jsem si musel lehnout a byl jsem ve stavu, kdy jsem si lehl, spíš tedy padl, do stanu a nebyl schopen vstát. Odpočíval jsem asi 15 minut a potom mě můj doprovod musel posadit na židli, nakrmit – neudržel jsem lžičku – dali mi napít, oblékli mi tričko, protože jsem měl zimnici, postavili mě, zapnuli čelovku a řekli: „běž.“ Přede mnou byl největší kopec. Neřekl jsem jim, že si nejsem jistý, jestli nahoru vylezu, opravdu jsem to nevěděl. Hlodalo ve mně, ale nakonec jsem si pochybnosti nepřipustil. Když si je totiž připustíte, vzdát se je pak snadné.

Jak člověk může běžet, když sám nezvládne držet lžičku nebo se obléknout?
No, běžet zvládnete. Vypadá to divně, ale to se naučíte na 48hodinovkách. Nejprve jdete, zahřívají se šlachy a úpony, všechno šíleně bolí. Postupně je to lepší, začnete klusat, pak je to ještě lepší a přijde příval energie. Cítíte se skvěle. Taková vlna přichází úplně běžně. A člověk pak zas běží, tváří se jak debil, protože je šťastný a s úsměvem běží dál, i když před chvílí ho pohřbívali a div mu nezatlačovali oči. Strašná je pro mě osobně spánková deprivace. Na 48 hodinovce jsem spal dohromady tak 3 hodiny… Na 24 hodinovce se většinou nespí.

audio 2

box

Badwater Ultramarathon, údajně nejdrsnější běžecký závod na světě, je 217 km dlouhý závod v Údolí smrti. Celkově vede přes tři pohoří, účastníci při něm nastoupají 3962 metrů, z 86 metrů pod úrovní moře až na 2548 metrů nad mořem. Průměrná teplota se v letních měsících pohybuje kolem padesáti stupňů. Daniel Orálek byl prvním Čechem, který se závodu účastnil a cílovou pásku protnul v čase 30 hodin 47 minut.

Spartathlon Ultra Race je 247 km dlouhý závod pořádaný na počest aténského posla Feidippida. Startuje se v Aténách, cíl je pak ve Spartě u sochy krále Leonidase. Každému úspěšnému závodníkovi se v cíli dostane pocty jako dříve antickému olympijskému vítězi – hlavu mu ozdobí olivový věnec a bude mu nabídnut pohár vody z posvátné řeky Evrotas.

text 4

Jak dlouho se z toho pak vzpamatováváš?
Když jsem běžel 48 hodin, bylo to většinou o víkendu, v pátek kolem desáté start, v neděli cíl. Pak jsem se šel na 3 až 4 hodiny prospat a večer jsme šli třeba na pivo. Druhý den jsem šel do práce, spal 7 hodin, takže režim kontinuálně pokračoval. Hned v pondělí jdu klusat, no, spíš plížení, než klus, takový pseudoběh, ale řekněme, že se hýbu, abych svaly dostal z únavy, protože všechno, celé tělo bolí. Ale už jsem dokázal další týden po 48 hodinách běžet závod, nějakou desítku nebo dvacítku.

To zní neuvěřitelně…
Odolnost se získá jen tím, že budete běhat. Mám naštěstí schopnost rychlé regenerace. Čím víc jsem běhal objemy, tím rychleji jsem začal regenerovat. Další obrovská výhoda je také odolnost vůči zraněním. Myslím ale, že extrémním talentem neoplývám.

Podle zážitků, které vyprávíš, jsi docela dobrodruh. Co pro tebe znamená dobrodružství?
Dobrodružství je svým způsobem každý závod. Nevím, jak to dopadne, je tam moment překvapení, zážitek. I ten samý závod je pokaždé jiný…

Pamatuješ na podobné momenty?
Zažil jsem třeba ultramaraton v Novohradských horách, kde jsem doběhl a šel fotit. Kilometr před cílem šel člověk a zdálo se mi, že couvá. Za ním šly dvě holky a žďuchaly ho do kopce, aby nepadal dozadu. Byl úplně vyřízený, ale při vědomí, reagoval, takže v tomhle směru ještě dobrý. A on, že si sedne a začal se tam skládat všelijak. Tak jsem říkal, že bych nedoporučoval si sedat, že to je už jen kilometr do cíle. No, ale on si sednul, a jak si člověk sedne, tělo se zklidní, tak mu klesl tlak, a už ho nepostavily. Zvedaly ho a on byl úplně gumovej… Museli zavolat sanitku, kilometr před cílem…

Myslíš, že když by si nesedl, tak to dojde do cíle?
Jo, to by došel.

A zkolaboval by tam…
No, tak tam by dostal kapačku, ale byl by v cíli, ne kilometr před cílem! To je rozdíl!

Taky jsi někdy takhle skončil na kapačkách?
Mockrát. První rok prakticky pravidelně, člověk je dehydrovaný, vyčerpaný, ale do půl hodiny je pak schopen vstát a jít.

Prozraď mi na závěr, kde bereš motivaci?
Motivaci k čemu? Je to závod, k tomu má člověk motivaci tak jako tak. Je to jednoduché – baví mě běhat, baví mě závodit a baví mě vyhrávat. Tím je odpověď daná.

Facebook

TOC

aventuro_footer