Spiti: veselý půst

perex

Jen na málo místech na zemi ucítíte tak ryzí spojení lidí se Zemí a nebem. ve videu od australského cestovatele se dozvíte, co obnáší život ve vysokohorské poušti.

Kredity

T a F: Standa Mitáč, V: Ashley Crowther, Joel Pratley

Text 1

S nezávislým cestovatelem Ashleym Crowtherem jsem se seznámil v Centrální Asii. Hned po chvíli společné konverzace jsme se shodli na tom, že region Spiti v severní Indii patřil k těm nejzajímavějším místům, které jsme kdy oba navštívili. Ashley společně se svým parťákem Joelem o oblasti natočili krátký dokument, o který se podělil níže. Já zavzpomínám alespoň na krátkou návštěvu z roku 2012.

Náklaďák na dvou kolech. Spadne?

Už jenom dostat se do Spiti je podle mě výzva (ve smyslu loterie). Pokud jste někdy jeli po Manali-Leh Highway do vyhlášeného Ladakhu, asi jste nadávali na nebezpečnou silnici. Cesta do Spiti je v mapách ještě o řád níže. V praxi to znamená, že přední a zadní část autobusu s vámi hází stejně jako s bílými panáky při crash testech. Všichni cestující se tedy těsnají uprostřed a řidič s fetem u úst přejíždí postranní potoky, objíždí balvany v cestě a nebo náhle zastaví a jde se podívat, co se děje…

Z toho pohledu se mi trochu zvedá žaludek. Náklaďák naproti nám má pravé přední kolo vystrčené nad údolí a připomíná povídku “Jáma a kyvadlo”. Naštěstí nefouká. Náklaďkák blokuje silnici, takže nemůžeme dál. Postupně se na místě schází hrozen chlapů, kteří řeší, co dál. “Nojo, Christl, ten se za volantem rád napije,” dobírají si vykuleného řidiče, který se před chvílí znovu narodil. On říká, že jen trochu usnul. Po pár hodinách přijíždí drsný voják s malým bagrem. Cuká s náklaďákem a vypadá to, že až ho uvolní, tak do údolí spadnou oba stroje najednou… Skoro tomu nevěřím, ale po pěti hodinách logistiky a příjezdu “Recovery Vanu” je náklaďák vyndán. Sice má zničenou přední nápravu, ale může aspoň jet rovně. My jedeme dál s naším, teď už taky ospalým, řidičem směr Kaza, což je správní město regionu Spiti.

Galerie 1

Text 2

Zklamaný bezdomovec

Nemáme chuť ve dvě ráno hledat hostel, tak usínáme rovnou na autobusáku v Kaze. Brzy ráno slyším zvuky startujících motorů a cinkot modlitebních mlýnů, ale oči ještě neotvírám. Cítím smrad nekvalitní nafty a prach ve vlasech. Mžourám do nového dne. Nademnou stojí místní bezdomovec a nechápe – vypadáme oba stejně. Pokud si takhle představoval západního turistu, asi jsem ho zklamal.

S kamarádem se vydáváme sehnat nějaké palivo na trek do hor. Jediná benzínka v okruhu stovek kilometrů má otevírací dobu 11:00-11:30 a 17:00-18:00 nebo tak podobně. Ptáme se všude možně na benzín, ale nikdo nemá. Od jednoho kuchaře dostáváme místo toho zadarmo asi dva litry kerosinu. Palivo je to sice dost líné, ale dar nás moc potěšil.

“Po cestě jsou problémy Greenpeace”

Chystáme se na trek Pin-Parvátí, který z jedné třetiny délky vede v regionu Spiti a po převalení sedla pokračuje do Himálčal-Pradéše v Indii. Potřebujeme do vesnice Mud, kde trek začíná. Lidé z Kazy nás varují: “Jsou tam velké sesuvy půdy a navíc je tam poslední týden velký problém s Greenpeace.” Řidiči tam moc nechtějí jezdit, mají strach. Co se děje? Říkám si – nějaký happening ekoteroristů, kvůli změně klimatu? Nakonec po těžkém shánění a smlouvání šikmooký řidič Dorje přikyvuje a přivazujeme batohy na jeho jeep.

Ohledně Greenpeace – šlo o to, že cestu z Mudu do Kazy na několik dní protnul bahnitý zával a vesničani nedokázali dodávat hrášek (green peas) na trh do města… Naštěstí ji chvíli před námi pročistili, a tak se do Mudu dostáváme po pár terénních úsecích, kdy jdeme pěšky vedle auta s našimi batohy. Dorjemu věříme, že s nimi neujede.

Předěl / Citace 2

„Cestu na několik dní protnul bahnitý zával a místní lidi nedokázali dodávat hrášek (green peas) na trh do města.”

Galerie 2

Text 3

Altruistické překvápko v Mudu

Řidič nás vyhazuje přímo před “Tara housem”, jedinou turistickou kanceláří ve vesnici. Chtěli jsme se jí vyhnout a jít sami, ale v momentě se k nám hlásí chlapík a zve nás do domku. Ach jo, říkám si a čekám to klasické kolečko vět: “Je to nebezpečné, neznáte cestu, zmrznete v průsmyku… Radši si zaplaťte průvodce a vraťte se domů živí za svými rodinami…”

Chlapík Kunzhang je ale v pohodě. Má radost, že jsme přijeli a už připravuje čaj. “Jestli chcete jít sami, není to problém. Boty máte koukám všichni dobré, takže to zvládnete,” usmívá se. Přivolává chlapíka, který vodí lidi přes průsmyk. Malý zavalitý Tibeťan ví, že kšeft mít nebude, ale přesto nám na papír kreslí mapu sedla a důležité orientační body. Po příjemném posilnění se s námi oba dva loučí a přejí šťastnou cestu.

Příští tři dny už jsme šli sami podél řeky Pin a nikoho nepotkali. Jen ve výšce asi 4000 m jsme objevili pozůstatky nějakého kamenného feťáckého doupěte. Všude po zemi rozházené stříkačky. Proč chodí fetovat takhle daleko nad vesnici? Nakonec jsme se shodli: “Asi to tady má díky větší nadmořské výšce daleko větší grády.”

 

VIDEO

“Spitian” – krátký dokument od Ashleyho Crowthera a Joela Pratleyho

mapa

Nejrychlejší je zřejmě jet autobusem z indického Manáli přes průsmyk Rothang pass (v překladu “hromada mrtvých těl”) přímo do Kazy. Local bus je levný, ale jeho průměrná rychlost je cca 25 km/h.

Alternativní cesta vede přes Reckong Peo a Poo. Je sice o hodně delší, ale zřejmě trochu bezpečnější. Potřebujete na ni povolení pro pohyb u čínských hranic (Inner line permit). Vydává se například v Reckong Peo a s vyřízením nebývají žádné problémy, jde spíše o formální registraci s cenou do 200 rupií (cca 70 Kč).

Do Spiti se dá přijít i pěšky, a to buď z oblíbeného Ladakhu (trek Rupshu>Spiti) nebo z Himáčalpradéše (Manikaran>Mud). Oba treky měří přibližně 100 km.

Region Spiti byl dlouhou dobu velmi odříznutý. Indická vláda dovolila zahraničním turistům vstup do oblasti poprvé v roce 1992.

Facebook

TOC

aventuro_footer