Zakloň hlavu

perex

Jsou krásné věci, které se odehrávají vysoko nad našimi hlavami. Ve vzdálených vrstvách atmosféry nebo ještě mnohem dál. Někteří lidé necestují za místy, po kterých mohou šlapat. Cestují za místy, odkud pozorují kouzla noční oblohy.

Kredity

T: Lucie Trojanová F: Momme Nommensen, Stanislav Mitáč, Martin Koitmäe V: Jiří Kvita

Text 1

Je srpen, jedna hodina v noci. Písečnou pláž v západních fjordech konečně pohltila tma. Jsme na Islandu, docela nedaleko polárního kruhu. Noc tu touhle roční dobou trvá tak tři hodiny. V písku a v trávě na kraji pláže nás sedí kolem třiceti, pijeme pivo z plechovek a napjatě čekáme, jestli se dneska ukáže…

Předěl / Citace

…polární záře

Text 2

Look at the sky, it´s aurora!

V srpnu to není zcela běžné, ale včera v noci ji pár šťastlivců, kteří šli pozdě spát, vidělo, a předpověď nevypadá úplně beznadějně.

 

Povídáme si o svých dojmech z prvního měsíce na Islandu, hojně diskutujeme pozitiva ohromující „velké nicoty,“ která, zvláště tady v málo obydlených fjordech, představuje nejsilnější vjem z islandské krajiny. Jsme pestrá parta studentů z celé Evropy. Utahujeme si ze sebe navzájem a porovnáváme kulturně podmíněné mentální odchylky, které občas činí naše dorozumívání složitějším. A taky zábavnějším. V rozhodující chvíli veškerý hovor přehluší silné „Ohh! Look at the sky. That´s it, that´s aurora!“

 

Je silnější, než jsme čekali. Rychle se pohybuje a během chvíle už se klene přes značnou část nebe. Máme štěstí! Zářivě zelená je doplněná několika růžovými fleky. Do dnešního dne jsem netušila, že může mít i jinou barvu než zelenou. Sedíme přímo pod ní a máme pocit, jako by nám padala na hlavu.

 

Aurora borealis, aurora australis…

Polární záře je atmosférický jev podmíněný zvýšenou sluneční aktivitou. Doputuje-li sluneční vítr tvořený protony, elektrony a alfa částicemi vymrštěnými sluneční erupcí až k magnetickému poli Země, část z nich se zachytí a zemské póly je k sobě po spirálovitých drahách přitáhnou. V ionosféře se díky tomu odehraje divadlo, za kterým stojí za to vyrazit k některému z polárních kruhů.

 

Severní záře má přídomek borealis, jižní australis a samotné slovo aurora je odkazem ke jménu římské bohyně úsvitu. Snad i proto si může dovolit být vrtkavá – pravděpodobnost jejího spatření není ani během týdenní dovolené na Islandu stoprocentní. Obecně platí, že ji lze vidět spíše v zimních měsících. Nápomocná je v tomto ohledu on-line předpověď. Spolehlivější ale není o nic víc než běžná předpověď počasí, a hodí se tak spíše jako ukazatel aktuálního stavu, který za vás rozhodne otázku, zda se vyplatí dlouze ponocovat, nebo můžete jít klidně spát.

Galerie 1

Polární záře, foto Momme Nommensen

Text 3

Kouzlo hvězdné noci v temné rezervaci

Pokud v nejbližší době nechystáte cestu k žádnému z polárních kruhů, neklesejte na mysli. Romantika noční oblohy nemusí být nutně zelená. Právě teď, na přelomu července a srpna, budou padat perseidy. Skvělým pozorovacím místem se může stát jak osamocený bivak v Alpách, tak třeba „Jizerská oblast tmavé oblohy“. Milovníci jasných nocí ji založili v roce 2009 a kromě požitku z počítání padajících hvězd chce svým návštěvníkům nabídnout i pár varovných informací o negativním dopadu světelného znečištění na přírodu.

Sezónní záležitostí jsou kromě perseidů i takzvané svítící mraky, latinsky zvané noctilucenty (viz foto dole). Jsou to nejvýše se vyskytující mraky tvořené krystalky zmrzlé vody. Spatřit je lze pouze tehdy, když na ně Slunce svítí spoza horizontu. Nejlépe to jde v období kolem letního slunovratu a optimální pozorovací časy jsou večer mezi desátou a půlnocí a nad ránem mezi druhou a čtvrtou.

Slunce v ohrádce s prasátky

Ne všechny nebeské krásy jsou k vidění v noci a ne za všemi je třeba cestovat. Někdy je všechno jen otázkou štěstí. O existenci duhy ví každý, v případě parhelia už tomu tak není. Poprvé jsem ho spatřila v Alpách – asi jsem tam měla víc času hledět do nebe – ale narazit se na něj dá kdekoli. Pracovně jsem ho tehdy zcela neodborně nazvala duhovým obláčkem. Tvoří se na stranách pomyslné kružnice okolo Slunce a vypadá jako duhové „prasátko“. Pokud vidíte celou kružnici, zahlédli jste odraz slunečních paprsků, které pronikají drobnými ledovými krystaly v atmosféře. Tomuto jevu se říká sluneční halo.

Když zakloním hlavu v zaprášené pražské ulici a náhodou si všimnu barevného spektra vedle Slunce, zaleje mě blahý pocit spojený se vzpomínkou na alpskou turistiku.

Galerie 2

Rozhovor

TIME LAPSE: “ZAŽÍVÁM KOUZLO PŘEKVAPENÍ A SPOJENÍ S MÍSTEM”

 

Komu jsou statické záběry noční oblohy málo, určitě už slyšel o „time-lapse“. Hezky česky „časosběr“ se v posledních letech rychle rozšiřuje. Ne, že by předtím neexistoval, ale s dostupnější technikou si svůj vlastní záznam může pořídit větší množství nadšenců. Proč je to skvělé, kolik práce je za několika minutami výsledného materiálu a jak se vybavit na noční oblohu? Poví fotograf amatér a částicový fyzik Jirka Kvita.

Jirka Kvita

Jirka Kvita

 

Co tě na pořizování time-lapsů tak baví? Proč to děláš?
Do jisté míry jde o emoční návrat k staré filmové fotografii. Výsledek vidíš až s určitým časovým odstupem. Nechybí mu kouzlo překvapení. Nikdy dopředu nevíš, co a jak se na scéně v delším čase bude pohybovat – tančící lodě v přístavu, mraky, které se neposunují, ale „vaří se“ na jednom místě, Mléčná dráha, proti které druhým směrem letí mraky osvětlené městem pod nimi, dráhy tramvajových linek města pod horami… Komprese celé noci do několika sekund ukazuje pohyb hvězd a mraků, který nám jinak uniká. Zajímá mě, co dosud nepoznaného časosběr ukáže.

Co máš na tom nejradši?
Úplně nejraději mám možnost – či spíše nutnost – zůstat na jednom místě několik hodin. Náladu místa nasaješ jako houba a splyneš s ním. Na rozdíl od cvaknutí a dohánění výpravy někde na horské stezce. Pocit sounáležitosti s místem a vzpomínky na to, co člověku zrovna šlo hlavou oné noci, se mi vrací při zhlédnutí každé sekvence. Ve spacáku ve dvě ráno je mi Mléčná dráha nad hlavou katedrálou a filozofickým textem o světě a mém životě.

V čem spočívají hlavní obtíže?
Často fotíš jen jednu sekvenci za noc. Jde o mravenčí práci, na jejímž konci je třeba jen 30 sekund videa, a jakákoli chyba znamená katastrofu. Je to stejné, jako kdybys měla vyfotit jen jeden snímek – záběr, expozice, všechno hraje roli. A navíc i to, kam se bude otáčet Mléčná dráha, kam půjdou mraky…

Jaká jsou další úskalí celonočního snímání?
Mezi rizikové faktory patří i skutečnost, že nikdy nevíš, zda po polňačce, kde máš stativ, nebude chtít projet traktor. Nebo zda v noci na horské pastvině nepřijde na návštěvu zvědavá kravka. Vítr může převrátit stativ, ranní chlad zase orosit objektiv.

O kolik víc hvězd je ve výsledném díle k vidění ve srovnání s tím, co za stejných podmínek vidíme očima?
Je jich tak moc, že sám nejsem schopen v té záplavě poznat souhvězdí, která jsem v noci viděl.

Máš nějaká doporučení pro budoucí pokušitele time-lapsu?
Podstatné je nepostrádat nadšení a zápal. Sám jsem taky amatér, nemám ještě ani pojízdnou kolejničku a otočnou hlavu, které celému videu dodají větší dynamiku. Pro hodně dobré noční fotky je bohužel zapotřebí kvalitního full-frame senzoru, ale pro denní světlo stačí i amatérská zrcadlovka. Rozhodně se vyplatí fotit i sekvence stovek snímků do RAW formátu. Vyšší požadavky na místo na kartě i výpočetní náročnost se totiž odrazí v kvalitě obrazu.

A jaké jsou tvoje časosběrné sny?
Nad laboratoří CERN je hora vyšší než Sněžka, s vysokým ocelovým křížem. Rád bych měl time-lapse toho, jak se kolem něj točí hvězdy. Pak bych někdy rád zkusil „natočit“ večerní město s řekou v mlze, most, noc, vítr, světla, mraky… A to pro písničku od Stinga „All This Time,“ která je – i přes durovou tóninu – o noci, kdy jej opustil otec. Hned úvodní verše jsou silně imaginativní: „I looked out across / The river today / I saw a city in the fog and an old church tower / Where the seagulls play… And all this time / The river flowed Endlessly to the sea…“

video PROSÍM DODĚLAT

Předěl / Citace 2

“Je jich tak moc, že sám nejsem schopen v té záplavě poznat souhvězdí, která jsem v noci viděl.”

Facebook

TOC

aventuro_footer